Fyzioterapeut Karviné Jaroš: Házenkáři jsou „tuzí“. Jak se dostal k práci v Saudské Arábii?

Jak jste se dostal k práci v Baníku?

Vlastně za to může manželka (úsměv). Pracuje v lázních a jednou přišla s informací, že HCB Karviná hledá fyzioterapeuta. A tak ji teď v legraci říkám, že může sama za to, že o víkendech nejsem doma. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi házenou až do mužů hrál v Ostravě a pak jsem dal přednost studiu právě fyzioterapie, tak to pro mě byla jasná volba a vlastně i splněné přání. Vždycky jsem se chtěl nějak k házené vrátit. Kdysi jsem, ještě při škole, působil krátce i ve fotbalovém Baníku Ostrava, ale co vám budu říkat - fotbal není házená.

Z nabídky pracovní pozice vznikla dlouholetá spolupráce.

Trvá čtyři roky. Ze začátku byla práce na zkrácený úvazek a od této sezóny už je to na plný. Jsem tak vlastně pořád hráčům k dispozici. Jsem rád, že už můžu s hráči pracovat intenzivněji a častěji. Předtím, když jsem dojížděl dvakrát týdně, to opravdu nebylo ono. Když má moje práce přinášet nějaké ovoce, je třeba ji dělat systematicky.

Kde jste předtím působil?

Pracoval jsem v Ostravě na ambulantní rehabilitaci DJK fyzio a tam jsem se naučil od pana Dobeše vlastně většinu toho, co umím. Při práci mi prošlo rukama mimo jiné i hodně sportovců z různých odvětví. Ještě předtím jsem působil pět let v Saudské Arábii. To mi také hodně dalo. Zejména zkušenosti a také jsem se naučil, jak pracovat s lidmi. Vedl jsem kolektiv, a i takové zkušenosti člověk potřebuje.

Jak se člověk dostane k takové pracovní příležitosti?

Měl jsem trochu štěstí. V Saudské Arábii je velká poptávka po rehabilitačních pracovnících z ČR a jsou firmy, které to zprostředkovávají. V jedné z těch firem jsem měl známého, a tak jsem mu poslal životopis, nechal jsem si ho přeložit do angličtiny a ověřit veškeré potřebné dokumenty a za šest měsíců jsem odletěl. Anglicky jsem celkem uměl, takže už nebyl žádný problém.

Vraťme se k práci v ostravské klinice. Říkal jste, že vám rukama prošla řada sportovců. Je rozdíl, když pracujete s házenkářem a jiným sportovcem?

Jedna věc je zajímavá. Házenkáři a vlastně i sportovci z ostatních kolektivních sportů jsou takoví „tuzí“. Asi to bude tím, že v kolektivním sportu se tolik neklade důraz na jednotlivce. V porovnání s nimi jsou například atleti úplně jiní a více kladou důraz na strečink a celkově na regeneraci, což se projeví na jejich těle. Když máte pod rukama, cítíte, jak je napětí svalů menší, až takové „blátíčko“.

A dá se říct, na jaké problémy více trpí sportovci jednotlivých sportů?

U těch kolektivních sportů to je podobné – nejvíce kolena, kotníky a u házenkářů se k tomu přidávají problémy s rameny a vůbec s horními končetinami.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Trénink máme většinou dvakrát denně, takže ráno s kondičním trenérem Dominikem Lukácsem připravíme cvičení. Společně hlídáme kluky, aby cviky dělali technicky správně a pokud máme zranění, pracuji s daným hráčem zároveň individuálně. Pokud se mi některý cvik nezdá, konzultujeme s kondičákem ještě lepší variantu k dosažení co nejlepšího výsledku. Někdy si s klukama i hodím na tréninku na branku, což je skvělý pocit. Pokud má někdo z hráčů nějakou bolístku, jsem k dispozici samozřejmě i po trénincích. A pokud se o víkendu hraje, tak samozřejmě jsem s týmem ať už doma nebo i na výjezdech.

Věnujete se také mládeži?

Jelikož dost dnešních dětí neumí udělat správně ani dřep, tak aby se v budoucnu předcházelo jejich zranění a měli pak co nejlepší výchozí pozici do starších kategorií, snažím se pomáhat i trenérům z nižších kategorií.

Ivo Dudek