Vaš prohlížeč je zastaralý a web tak nemusí být zobrazen správně. Pro zobrazení webu si prosím stáhněte moderní prohlížeč.

Jsem spokojený člověk, házenou se bavím dál, říká Jana Hajžmanová

31/10/2021
Dlouhých padesát let se Jana Hajžmanová z Karviné věnovala trénování. Vychovala řadu skvělých házenkářů a českých reprezentantů, před pár dny však svou bohatou kariéru uzavřela.
Jsem spokojený člověk, házenou se bavím dál, říká Jana Hajžmanová

 

Jana Hajžmanová se dostala k trénování ve svých osmnácti letech. Tehdy působila v TJ Kovona Karviná, kde sama hrála házenou. V trénování se postupně dostala až k ženám a po dvanácti letech přešla do karvinského Baníku. Pod rukama jí prošla řada úspěšných reprezentantů v čele s Romanem Farářem, Martinem Galiou, Michalem Brůnou, Tomášem Heinzem, Janem Sobolem, Jakubem Szymanskim, Tomášem Mrkvou, Janem Užkem či Markem Vančem. Několik jejich svěřenců ještě stále hraje a karvinský Baník i díky její práci dosáhl mnoha úspěchů. Coby trenérka získala asi 130 medailí a dosáhla i na spoustu mezinárodních trofejí. Její trenérská kariéra je už ale minulostí. 

 

Schylovalo se k vašemu trenérskému konci déle, nebo jste se k němu odhodlala ze dne na den? 

Ten termín jsme si s vedením klubu stanovili už před třemi lety. Bylo třeba udělat místo mladým, přeci jen, padesát let, to je dlouhá doba. Už jsem cítila, že by to nemuselo být ono ani zdravotně. Byl tam sice nějaký dovětek, že kdyby tady nebyli trenéři, tak bych pokračovala, ale tím, že se vrátil Honza Sobol, který začal trénovat žáky a dorostenecká družstva přebrali trenéři – hráči extraligového družstva mužů, tak se to vyřešilo.

 

Věděla jste, že datum vaše trenérského konce se blíží, ale nelákalo vás to rozhodnutí ještě přehodnotit? 

Ne, kvůli covidu se asi devět měsíců netrénovalo. Učila jsem taky sportovní třídy, jenže tělocvik byl také zakázaný, takže jsem vlastně nic nedělala a ten konec byl tak nějak plynule lehčí. Navíc s vedením klubu jsme se na datu ukončení mé trenérské činnosti domluvili půl roku dopředu. Teď jsem spokojený člověk. 

 

Co teď budete dělat? Budete se stále nějak u házené angažovat? 

S klubem jsme se dohodli, že budu vypomáhat na časomíře, ale okolo házené se budu točit dál, i když v roli diváka. Sleduji všechna utkání HCB od žáčků až po muže. Dívám se na zápasy v televizi i na internetu, ať už jsou to utkání mužů, žen, mládeže či Bundesligy, Ligy mistrů nebo evropské poháry. Házenou se bavím a na utkání se těším. 

 

Trénovala jste spoustu úspěšných házenkářů a reprezentantů. Víte, kolik dětí vám prošlo pod rukama? 

Jsou to stovky, možná odhadem třeba 600. Těch známých a úspěšných hráčů bylo vážně hodně. Nejde je jmenovat, ono by se na někoho možná zapomnělo a já nechci žádného bývalého ani současného hráče urazit. Byla radost pracovat se všemi, i když někteří opravdu „zlobili”. I v současné době je mezi mladými moc šikovných a talentovaných hráčů, ale je ještě brzo někoho jmenovat. Záleží jen na nich, jak se svým talentem naloží a jakou příležitost jim trenéři umožní. 

 

Karvinská mládež v minulosti vyhrávala, co se dalo, ale pak uvadla. Co se stalo? 

Ve městě působí hned několik speciálních sportovních škol, a tak se o mladé sportovní talenty musíme dělit s fotbalem, basketbalem, hokejem a dalšími sporty. Bohužel, ve sportu převažuje i  jeden celospolečenský faktor, kterým je menší pohybová aktivita dětí. Děti jsou dnes jiné, mají řadu nejrůznějších lákadel a je potřeba upřímně říct, že jsou po pohybové stránce aktivity línější než dříve. Raději tráví volný čas u počítače nebo s mobilem v ruce. Děti někdy sportují jen kvůli rodičům, kteří někdy chtějí, aby jejich dítě sportovalo nebo zhublo. Hlavně ale bylo málo kluků, kteří chtěli hrát házenou, boom byl tady fotbal, který v Karviné postoupil na nejvyšší úroveň. Každý rodič chtěl mít ze syna Baroše nebo Čecha a na házenou přišli jen ti, kteří neuspěli nebo fotbal nechtěli hrát. Házená je velmi specifický sport, a pokud někdo neumí hodit kamenem přes řeku nebo do dálky, tak na házené nemá co dělat. Kdo se neumí poprat a trošku i „lumpačit”, tak ten se na sport nehodí. Kluků, kteří byli chráněnci svých maminek, bylo v té době bohužel víc. Samozřejmě ale takoví nebyli všichni. Našli se i vynikající jedinci, ale bylo jich opravdu málo.

 

 

A jak to vypadá teď? Zvedá se zase úroveň karvinské mládeže? 

Podle mě se zase může vrátit nahoru. Je tady zase sportovní boom a děti se v Karviné k házené naštěstí vracejí. Také hodně bude záležet na trenérech. Vrhnout se do trénování mládeže chce totiž hodně zodpovědnosti, ale především odvahy, protože dnes je práce s dětmi i jejich rodiči složitější, než před lety. Vždy ale platilo, že trenér musí mít srdce, a pokud chce cítit nějaké uspokojení z odvedené práce, musí v první řadě svému týmu hodně dát. Naši trenéři v klubu to určitě zvládnou.

 

Karvinskou mládež teď vede hodně hráčů z mužského týmu. Je to podle vás správná cesta? 

Podle mě ano. Jsou pro mladé vzory a děti k nim mají vřelý vztah. Pár zápasů už jsem viděla a klape to. Přeji našim trenérům hodně úspěchů a radost z trenérské práce.

 

Vy jste pravidelně navštěvovala i zápasy karvinských mužů. Budete v tom pokračovat? 

No jejej! Pokud mi to dovolí zdraví a čas, tak určitě. Pořád tam jsou kluci, které jsem trénovala. A i kdyby tam nebyli, všichni hráči v týmu jsou přece z našeho Baníčku.

 

Dokázala jste toho hodně. Je ale něco, čeho si vážíte nejvíc? 

Vážím si těch let, co jsem mohla být s kluky a mohla je něco je naučit. Nejde jen o házenkářské dovednosti, ale především o jejich přístup ke sportu, lidské vlastnosti a výchově obecně. Přispět taky svoji troškou do mlýna. Naučit je hodnotám, včetně zodpovědnosti, touhy něčeho dosáhnout a být hrdý na sebe, svůj tým, město, a i když to zní pateticky, tak i na svůj stát. Když vyhrajete titul na republice, významný turnaj v Evropě nebo i jakékoliv utkání, to je nepopsatelný pocit z toho, že děti mají radost z toho, čeho dosáhly a že něco už dokážou. Pak jsem věděla, že moje práce má smysl. Jeden úspěch ale vypíchnout nejde. 

 

A co nějaký neúspěch? 

Stalo se, že se občas něco nepovedlo nebo nevyšlo, ale pořád je to jen sport. Když se prohrálo, tak jsem hledala chyby u sebe a přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Pak jsem se to snažila napravit a klukům pomoct. Ale stávalo se, že jsem se zlobila i na kluky, že to, co se učí na tréninku, nejsou schopni předvést v utkání. Ale to ke sportu patří.

 

Trénovala jste dlouhých padesát let. Napadlo by vás někdy něco takového? 

Ne, ale přišlo to s časem. Dvanáct let jsem byla na Kovoně a pak jsem přišla do Baníku. Trénovala jsem v Baníku žáky a zároveň učně na hornickém učilišti. Od února 1994 jsem potom ještě učila sportovní třídy házené na ZŠ Žižková (později ZŠ Slovenská). Bylo tam hodně kluků, třídy byly plné. Od září roku 1999 až do letošního září jsem už trénovala  profesionálně, žáky v HCB a pod ČSH jsem vedla sportovní třídy, Sportovní centrum žactva, Regionální házenkářské středisko a naposledy jsem byla hlavním trenérem Sportovního střediska žactva. Moje práce byla nejen v klubu, ale i v Komisi talentované mládeže ČSH a Komisi mládeže Moravskoslezského kraje.  Od roku 2006 do roku 2010 jsem byla hlavní vedoucí kempu Olympijských nadějí, který se scházel v Nymburce a jehož hlavním cílem bylo najít talenty pro českou mládežnickou reprezentaci. Už předtím jsem měla za sebou osmiletou zkušenost z různých pozic v týmu české reprezentace kadetů a čtyři roky u dorosteneckého reprezentačního celku, ať už ve funkci vedoucího družstva, asistenta trenéra nebo hlavního trenéra.  Měla jsem velké štěstí na spolupracovníky, ať už ve funkcích trenérů, vedoucích družstev nebo asistentů. Byly to krásné roky a já touto cestou s vděčností děkuji všem trenérům, kolegům, kamarádům a rodičům.

 

Foto: HCB Karviná