Martin Zych, házenkář, rozhodčí a předseda rozhodčích v PSH

Kdy a kde začínají vaše házenkářské kořeny?

S házenou jsem začínal v roce 1977 v klubu Tatra Smíchov. Trenéři žáků přišli k nám do školy dělat nábor. Já jsem tehdy žádný sport závodně nedělal, tak jsme si s pár dalšími spolužáky řekli, že to půjdeme zkusit. Tatrovka byl tradiční pražský klub, který dnes už bohužel neexistuje. Začínali jsme na venkovním hřišti na Santošce a pak jsme se již přesunuli do nově postavené sportovní haly u Železničního mostu. Klub byl tehdy na vzestupu. Když jsem hrál pak za muže, přišlo i několik výborných ex-ligových hráčů, kteří klubu pomohli až k postupu do 2. ligy. Trénoval nás tehdy Vláďa Kolář. Vznikla tam bezva parta, která víceméně drží pohromadě dodnes.

V polovině devadesátých let však tělovýchovná jednota, ovládaná fotbalisty, rozhodla, že sportovní hala bude prodána firmě Erpet, která z ní udělala vnitřní golfové centrum. My jsme se tak rázem ocitli bez střechy nad hlavou, a tak vedení našeho házenkářského oddílu našlo jako řešení spojení s klubem SK Praha 4. Všichni jsme tedy hromadně přešli do nového klubu sídlícího na Děkance, a to i se soutěží – 2. ligou.

Klub SK Praha 4 pak získal silného sponzora a několik let úspěšně působil pod jménem Allrisk v česko-slovenské házenkářské lize HIL, kde to ve své nejlepší sezóně dotáhl až do finále proti Karviné. Moje hráčské učinkování se v té době už ale omezilo pouze na hraní v B mužstvu ve 3. lize a přednost dostala role rozhodčího.

Co vás vedlo k tomu zkusit práci rozhodčího?

Komise rozhodčích v Praze v roce 1983 pořádala školení rozhodčích III. třídy, a tak jsme s mým spoluhráčem a kamarádem Michalem Staškem tehdy domluvili, že to půjdeme zkusit. Školení bylo v sokolovně na Zlíchově a školili nás pánové Jiří Šulc a Rostislav Šticha – bývalí prvoligoví rozhodčí.

Bylo nám tehdy teprve 16, byli jsme tzv. rozhodčí čekatelé. Myslím, že jsme byli v té době určitě nejmladší rozhodčí v Praze. Začátky byly krušné. Pamatuji si, že na prvních zápasech jsme dostali dost vynadáno. Můj kamarád Michal to vydržel asi 3 roky, do vojny, pak už se k pískání nevrátil. Já jsem pak pokračoval s dalšími kolegy a postupně postupoval soutěžemi výš. Tehdejší situace ale byla s tou dnešní neporovnatelná. Jenom v Praze čítala listina aktivních rozhodčích více než 130 jmen! Z toho byla v Praze početná skupina zkušených špičkových rozhodčích, kteří pískali ve dvou nejvyšších soutěžích. Takže mi trvalo 3 roky, než jsem si poprvé zapískal Přebor Prahy mužů, což byl pro mě svátek a čest. Pískal jsem tehdy céčko Bohemky, za kterou tehdy hráli bývalí výborní ligoví házenkáři. Byli jsme z toho dost vyjukaní, co si tedy pamatuji.

K postupu do nejvyšších soutěží mi pak pomohl zejména pan Václav Formánek, bývalý vynikající mezinárodní rozhodčí a předseda komise rozhodčích, s nímž jsem měl tu čest ve dvojici jednu sezónu, před mým postupem do ligy v roce 1999, pískat. To byla škola, ze které čerpám dodnes. S Václavem jsme stále v pravidelném kontaktu, bavíme se o házené, je takovým mým mentorem.

Role rozhodčího mi dává možnost kontaktu se špičkovou českou házenou. Přinesla mi možnost plynulého navázání na moji hráčskou činnost, získání mnoha kamarádů napříč celou republikou. Je to zábava, adrenalin, udržuje mě to v přiměřené fyzické kondici. Když teď v době covidové karantény sedím o víkendu doma, uvědomuji si, jak moc mi cesty na zápasy o víkendech chybí.

Kromě toho, že sám zastáváte roli rozhodčího, jste i předsedou rozhodčích v PSH. Řekněte nám, jak je na tom Praha s rozhodčími?

Vedení pražské komise rozhodčích jsem přebíral v roce 2015. Situace s rozhodčími byla v té době poměrně neutěšená. Řada starších rozhodčích ukončila tehdy činnost a skupina velmi mladých rozhodčích teprve začínala a jednak tito neměli ještě dost zkušeností a nebylo ani jasné, kolik z nich u činnosti rozhodčího zůstane. Dali jsme tehdy dohromady v komisi rozhodčích velmi pracovitý tým s Martou Sovovou a Zuzkou Fülleovou a později se k nám přidali Jarda Artl a Jakub Uhlíř. Vsadili jsme na projekt mladých rozhodčích, na systematickou práci s nimi a snažili se do této práce zapojit starší zkušené rozhodčí. Podařilo se nám tak z Prahy do soutěží ČSH vyslat během posledních 4 let 14 rozhodčích. A z těchto 14 rozhodčích máme již jednu dvojici Bareš – Uhlíř ve výkonnostní skupině 1b, kde již pískají v nejvyšších soutěžích a zároveň byli nominováni do programu mladých rozhodčích EHF. A dále pak v této sezóně další mladá dvojice rozhodčích Beňuš – Háza postoupila do výkonnostní skupiny 2, kde pískají utkání 1. ligy. A další mladí rozhodčí, kluci i děvčata, se stále zlepšují a rostou, takže věřím, že Praha bude mít stále početnější a kvalitnější sbor rozhodčích. Musíme však v nastaveném trendu stále pokračovat.

Mají mladí lidé zájem o roli rozhodčích či musíme spoléhat na stále tváře?

Jsem rád, že zájem mladých kluků a holek o činnost rozhodčího je poměrně velký. Myslím si, že tomu napomáhají zejména dvě okolnosti. Před několika lety došlo k poměrně významnému navýšení odměn pro rozhodčí, čímž se zejména pro mladé lidi, studenty tato činnost stala vítanou možností přivýdělku. Mohou tím spojit příjemné s užitečným.

No, a řada mladých házenkářů v tom vidí i možnost poměrně rychlého kariérního růstu, pokud to někdo s kariérou rozhodčího myslí vážně. Když hráči např. zjistí, že hrát házenou na té nejvyšší úrovni nebudou z jakéhokoli důvodu schopni, např. jim to znemožní zranění, nebo prostě vědí, že na vrcholnou házenou nedosáhnou, mají možnost do vrcholové házené nakouknout jako rozhodčí. A je samozřejmě skvělé, že i tady u nás mají vzory, jakými jsou např. rozhodčí Horáček – Novotný, kteří to jako tehdy velmi mladí rozhodčí postupně dotáhli až na pozici jedné z nejlepších rozhodcovských dvojic na světě, kteří pískají utkání o medaile na olympijských hrách, mistrovstvích světa a Evropy a v závěrečných fázích Ligy mistrů. To je pro mladé rozhodčí jistě motivace, když vidí, kam až se mohou dostat. Ale samozřejmě si musíme uvědomit, že za tímto mimořádným úspěchem je spousta a spousta práce, nezbytného talentu a osobnostních předpokladů.

V Praze v každém případě máme stále zájem o každého, mladého i zkušenějšího, kdo má zájem se stát rozhodčím. Vyškolení zajistíme, v začátcích každému co nejvíce pomůžeme.

Jak dokážete skloubit své pracovní povinnosti se všemi házenkářskými aktivitami ?

Někdy je to opravdu těžké. V práci si ze mě někdy dělají legraci, že jsem si tam otevřel pobočku svazu házené. Zejména, když občas zaskakuji za obsazovacího referenta Pavla Mošnu při náhradních delegacích rozhodčích na následující víkend. To jsou i desítky telefonátů za den, aby to vše nějak dopadlo. Obdivuji práci všech obsazovacích referentů v Čechách a na Moravě. To je opravdová řehole.

Ve firmě jsem ale v pozici, že si sám organizuji svoji práci a čas, společníci ve firmě mají pro moje zapojení v házené velké pochopení, za což jsem jim vděčný.

Martine, podělíte se s námi na závěr s nějakou veselou/zajímavou historku z prostředí rozhodčích?

Před asi 15 lety jsme pískali na přeborech republiky mladších žaček v Tachově. To byly asi nejhezčí a nejlépe zorganizované přebory, kterých jsem se zúčastnil. V sobotu tam byl v hale společenský večer s živou kapelou pro všechny dospělé účastníky přeborů a ten den měl zrovna hlavní vedoucí přeborů za svaz narozeniny. Když už byl večer dost rozjařený, tak jsme s kolegou přemýšleli, že bychom mu připravili nějaké překvapení. Zašli jsme za klukem z kapely, který zároveň celé přebory moderoval jako hlasatel a zeptali se ho, jestli nezná nějaké místní policajty. Vedoucí přeborů měl před halou zaparkované auto, tak jsme si říkali, že by mu na něj mohli dát botičku, jako že stojí na zákazu stání. Prý žádný problém, že to zařídí. Policajti nejenže mu nasadili botičku, ale za chvíli si ho i osobně vyzvedli přímo na zábavě a vyděšeného si ho odvedli až k autu. Na ten jeho vyděšený pohled nezapomenu. Snad nám tuhle srandičku odpustil. Tehdy tam byla bezva parta a užili jsme si tam hodně legrace. A tak by to nakonec mělo vždycky být.