„Nikdy jsem se netajil ambicemi, že bych jednou chtěl trénovat A-mužstvo,“ svěřil se Roman Jelínek, nejmladší extraligový trenér české házené

Jak jste se dostal k házené?

Mám o dva a půl roku staršího bratra a ten začal chodit na házenou a jelikož jsem byl celkem živé dítě, tak jsem se párkrát na jeho trénincích zapojil a trenéři pak rodičům řekli, ať tam tedy taky chodím. To mi bylo asi 5.

Jaký byl váš největší týmový nebo hráčský úspěch?

Jako týmový bych určitě uvedl dvě druhá místa v Extralize a také tři vítězství v Českém poháru. Celkem si cením i vítězství v akademickém mistrovství České republiky za Univerzitu Karlovu. Za můj největší hráčský úspěch považuji účast na Mistroství Evropy hráčů do 20 let.

Co vás přimělo stát se trenérem?

Už od mala jsem byl soutěživý a jelikož jsem byl vždycky takový hubeňour, musel jsem to dohánět pohybovými dovednostmi a hlavně chytrostí. Vždy mě strašně bavilo vymýšlet různé fígle, jak přelstít soupeře, jak mu vzít míč.

Docela brzo jsem si i uvědomoval, že v kolektivní sportu je opravdu důležitý ten kolektiv. Myslím to tak, že jeden hráč toho sám úplně moc nezmůže, a tak jsem se snažil připravovat střelecké situace pro spoluhráče, říkal jsem, kam chci, aby nabíhali, kde mají stát, abychom byli jako tým úspěšní. To mě nutilo sledovat soupeře, jak hraje, při jakých situacích a jak reagují protihráči a myslím, že tam už se pomalu utvářela ta trenérská povaha ve mně.

Nikdy jsem se úplně nesoustředil jen na můj výkon, vždy jsem sledoval své spoluhráče, abych při hře využil jejich přednosti k dosažení úspěchu, to mě asi bavilo ze všeho nejvíc a zřejmě na tom asi trochu trpěla má hráčská kariéra mezi dospělými, že jsem nikdy nebyl takový ten rozdílový hráč, který dá 10 gólů za zápas, ale snažil jsem se pomáhat těm ostatním, takže kolikrát ta moje práce nebyla, tak vidět jako u těch, kteří ty góly nastříleli. Ale mě zkrátka tohle prostě bavilo a stále baví, proto jsem se rozhodl, že budu trénovat a zároveň i pracovat ve školství, protože je to práce, při které můžete ovlivňovat lidi k tomu, aby se zlepšovali a pomáháte jim dosáhnout nějakých cílů. Rád dělám práci, která má smysl a člověk vidí její výsledky.

Začínal jste jako trenér přípravky.

Někdy v roce 2012 jsem začal pomáhat jako trenér u přípravky. Po roce jsem se stal hlavním trenérem. U těch nejmenších jsem vydržel tři roky a posunul se o kategorii výš k minižákům. U těch jsem byl dva roky a šel opět výš, tentokrát ob kategorii ke starším žákům.

V této kategorii byli velice nadějní a talentovaní hráči, kteří, věřím, jednou budou budoucností klubu. Sezónu jsme měli velice dobře rozehranou a pomalu si šli pro zisk titulu Mistra republiky, jenže koronavirová situace vše zastavila a sezóna se nedohrála. Pak vše nabralo velice rychlý spád a najednou jsem v mužské kategorii s Honzou Landou v pozici trenérů A-družstva.

Jak se vlastně stalo, že jste se stal v 29 letech trenérem extraligového celku?

Nikdy jsem se netajil ambicemi, že jednou bych chtěl trénovat A-družstvo. Určitě jsem si ale nepředstavoval, že by ta nabídka přišla takhle brzo. Už v posledních letech jsem se občas zapojil do nějakých činností ohledně herní taktiky. Radil jsem klukům, co vidím během hry a co by mohlo pomoci k tomu abychom vstřelili branku, vymýšlel kombinace nebo jsem občas nějaký postřeh řekl trenérům.

Já sám už jsem měl o házené nějakou představu, jak bych si představoval, že bychom měli pracovat systémově. Pak přišla ta situace, že se týmu dlouhodobě nedařilo, nepomohla tomu ani výměna trenéra z jiného prostředí než z Lovosic, a tak tu najednou byla tato situace. Bavil jsem se s Honzou Landou, jak to vidí on a na většině věcí jsme se shodli, co se týká stylu hry, systémech, vedení družstva nejen v utkání ale i činnosti okolo.

Házenkářský trenérský trh je hodně malý a zatím vůbec nebylo jisté, kdo by to mohl převzít, tak jsem si řekl, že už hraju dvanáctou sezónu a nejsem hráčem, na kterém by to vyloženě stálo. Rozhodl jsem se tedy, že i přes ten nízký věk do toho půjdu, protože to může být něco, jak tomu týmu pomůžu víc než na hřišti.

Navíc mám i nějakou svou vizi, jak by měl klub fungovat, na které jsem se shodli s Vojtou Srbou, a chtěl bych, aby přesah mé práce byl i do dalších kategorií a z pozice hlavního trenéra A-družstva to má i největší váhu.

Při rozhodování mělo ovšem velký vliv to, že jsme do toho šli společně s Honzou, v tu chvíli jsem v tom viděl obrovský smysl a přesvědčil jsem sám sebe, že to může fungovat, a že můžeme dostat Lovosice zase nahoru.

Je těžší úděl být hráč nebo trenér?

Rozhodně trenér. Jako hráč jste převážně zodpovědný za sebe, za svůj výkon. Jako trenér máte zodpovědnost za celý tým. Jste pod větším tlakem.

Co pro vás znamená být trenérem v Lovosicích? Kde jste v podstatě s házenou začínal a prošel všemi kategoriemi.

Je to obrovská čest. Vždycky jsem byl takový domácký typ. Ani mě moc nelákalo zkusit si nějaké zahraniční angažmá, jsem tu v Lovosicích spokojený. Žiju tu celý život, mám zde rodinu, teď s přítelkyní očekávám v příštím roce prvního potomka, takže to vypadá, že se ani nikam chystat nebudu.

Rád bych posunul házenou v Lovosicích zase o nějakou tu úroveň výš, nejen v mužské kategorii. Rád bych viděl naše dorostenecké kategorie hrát znovu nahoře o medaile a zároveň mít i větší zastoupení v mládežnických reprezentacích. To by byl totiž důkaz toho, že děláme věci správně a jdeme dobrou cestou.

Mluvil jste o vaší klubové vizi. Jak by tedy podle vás měl klub fungovat?

Mládež je a vždy bude budoucnost klubu. Tady vše začíná, je potřeba mít velkou členskou základnu a k ní odpovídající personál v dostatečném počtu a s kvalitním vzděláním. Je potřeba spolupracovat se školami, ať už formou ukázkových hodin, školních lig a dalších akcí. Jedním z mých cílů je dostat naše mladé trenéry do škol v Lovosicích, popř. v nejbližším okolí, aby vyučovali tělesnou výchovu, zejména na prvním stupni. Tam totiž vidím velkou rezervu v celé České republice. Nějaké kroky už se nám tímto směrem podařilo letos udělat a věřím, že v tom budeme pokračovat dál.

Dále bych viděl tu práci spíš než jen u nás v Lovosicích, tak v celém Ústeckém kraji. Házená se bohužel nemůže rovnat populárnějším sportům jako fotbal a hokej, ale je potřeba pracovat na tom, abychom se jim snažili postupně přibližovat. Tady vidím cestu v tom, že bychom měli - jako kluby - pracovat v nějakých činnostech společně, předávat si poznatky z náborových akcí, co funguje, co naopak ne, nebo dělat akce společně. Rád bych, aby se uspořádávaly tréninkové kempy, které by pomáhaly k rozvoji hráčů v kraji společně. Chtěl bych, aby kluci měli stejné návyky, správně technicky zvládnuté činnosti a poznávali se nejen jako soupeři, ale jako lidi, kteří mají rádi házenou. Ať spolu soupeří, ano, ale nesmí v tom být nevraživost, jak tomu bylo v minulosti.

Nyní jsme v bodě, kdy potřebujeme házenou zpopularizovat v celém kraji, protože některé tradiční kluby zanikají nebo se perou s nízkou členskou základnou a mám strach, aby tu nebyly pak pouze 3-4 kluby.

Momentálně jsme v kraji jediným klubem, který hraje nejvyšší ligu v dorosteneckých kategoriích, proto bych chtěl, aby zatím ta spolupráce s ostatními kluby fungovala, jak funguje teď. Aby se v Lovosicích udělal nejsilnější výběr v kraji a hrálo se nahoře o medaile. Můžeme klidně uvažovat o tom, že se některé zápasy odehrají třeba v Lounech nebo Mostě. Potom to začne být zajímavější i pro samotné hráče. Mladí žáci by viděli, že dorost hraje o medaile, a měli by tak cíl dostat se do toho týmu taky.

Ti, kteří se nedostanou do užšího výběru pro nejvyšší soutěž, budou hrát v klubech, které hrají nižší ligu. Tím ovšem nechci říct, že budou mít dveře zavřené navždy, naopak měla by to pro ně být motivace makat ještě víc a ukázat, že si šanci zaslouží a během toho čtyřletého období si jí můžou vybojovat. Hráči posílaní do nižších soutěží tam nejsou za trest, ale proto, aby dostali herní prostor k jejich zlepšování.

Je potřeba zvýšit hráčskou konkurenci, protože když to místo má člověk vybojované, víc si ho váží, než když ho dostane automaticky, protože začínal s házenou v Lovosicích. Je to možná řečeno trochu krutě, ale já jsem tohoto názoru, že spoustu věcí mají dnes mladí zadarmo a neváží si jich.

Co se týká přechodu do mužské složky tady si myslím, že momentálně správná cesta je vytvořit tady takový koloběh, který tady byl dříve, a ještě donedávna se z něj čerpalo a dělaly se úspěchy. Myslím to tak, že bychom měli vychovávat naše odchovance, myslím tím i hráče z kraje nejen z Lovosic, ti kteří budou mít vetší kvalitu se snažit tady nějakou dobu udržet, aby se vyhráli a následně odešli do kvalitních zahraničích lig, kde nasbírají zkušenosti, jak házenkářské, tak i životní, a následně se vrátí pomoci klubu, který je vychoval na pár posledních let.

Hráče, kteří svou výkoností nebudou vyčnívat natolik, aby se uplatnili v nějaké kvalitní zahraniční lize nebo z jiných důvodů nebudou mít o zahraniční angažmá zájem, bychom chtěli v týmu udržet a zajistit jim takové podmínky, aby nevolili nižší německé soutěže a vytvořili v týmu tu střední generaci. Ten koloběh je tedy v tom, že zde bude kvalitní mládež, která bude mít snahu dostat se do A-družstva, to je ta mladá generace, dále střední generace z hráčů, kteří tu budou hrát déle a neodejdou do nižších zahraničních lig, a v poslední řadě starší generace z hráčů, kteří se budou vracet právě ze zahraničí, aby pomohli týmu herně i předáním zkušeností.

Jaké jsou vaše trenérské cíle s Lovosickými házenkáři?

V letošním roce bychom rádi vrátili Lovosice do boje o medaile. Do budoucna pracovat na zdokonalování herního stylu, kterým bychom se chtěli prezentovat a stabilizovat výkonnost, tak abychom hráli stále špičku ligy a konečně přinesli do Lovosic mistrovský titul.

Foto: Facebook Lovci Lovosice