Nejspíš to bude poslední sezona. Na medaili bych si ještě chtěla sáhnout, říká Iveta Korešová

Iveto, máte za sebou další skvělou sezonu a už se připravujete na tu následující. Z osobního hlediska byla ta loňská pro vás opět extrémně povedená, z týmového možná na konci trochu smutná. Jak byste ji v pár větách okomentovala?

Já myslím, že ji můžeme hodnotit jako vydařenou. I z týmového hlediska. Cíl, který jsme si dali, postup do nejlepší čtyřky, ten se povedl. Samozřejmě jsme doufali, že bychom mohli získat nějakou medaili, ale rozhodující byl zápas proti Kynžvartu, u něj jsme měli velkou šanci to urvat a jít do finále, kde by se mohlo stát cokoliv. Jenže jsme bohužel prohráli a na Most jsme už potom neměli.

Vy osobně jste zase bořila střelecké statistiky. 302 nastřílených branek, přes 10 na zápas. Dvojnásobný počet gólů jste nasázela ve více než polovině zápasů. Jak je vůbec možná taková produktivita?

Samozřejmě je to i hodně dané tím, že střílím většinu sedmiček, na kterých má zásluhu celý tým. Nepřipisuji to jen sobě, ale všem. A jinak? Vlastně ani nevím, jak to dělám. Asi to jsou už dlouhodobé zkušenosti (usmívá se). Nějaký extra recept nemám.

Svoji nejbližší pronásledovatelku, Veroniku Vávrovou, jste předběhla o neuvěřitelných 106 gólů…

Vlastně musím říct, že na toto moc nekoukám. Raději bych tyhle věci vyměnila za medaili. Samozřejmě je to příjemné, že to i v mých letech stále dokážu. Ale hlavně že dokážu pomáhat týmu. To mě těší nejvíc.

Takovou bilanci ale nemáte poprvé, po přestupu do Písku jste protihráčky pravidelně nechávala o dost za vámi. To jste se prostě najednou rozhodla, že už nikomu nedáte šanci?

Ne, tak to není (směje se). Fakt říkám, že bych tohle vše vyměnila za úspěchy týmu. Vůbec by mi nevadilo, kdybych měla polovinu gólů a o to více by jich dávaly spoluhráčky. Abychom třeba vyhráli medaili, a ne aby to jedna hráčka měla takhle ustřelené. Je to samozřejmě dáno i tím, že skoro neslezu ze hřiště. Hrála jsem téměř 60 minut každý zápas, minutáž byla pro mě ohromná.

FOTO+TOP: Petr Maťašeje (Sokol Písek)

Je těžké hledat motivaci, abyste každou další sezonu zas a znovu předváděla takovéto výkony? Anebo naopak po tak bohaté kariéře už motivaci nepotřebujete, a házenou se jen bavíte?

Ona je tam motivace vždy, jinak bych to nedělala. Mě házená prostě pořád hrozně baví. A když vidím, že můžu být ještě přínosem pro tým a můžu pomáhat mladším hráčkám, třeba jak se zlepšovat, tak mě to hrozně baví. Kdyby mě to nebavilo, tak už to nedělám. A navíc to hodně prožívá můj syn Jakub. Možná už bych si řekla stop, ale když už jsem třeba i myslela na to, že bych v dohledné době skončila, tak vždy začne pobrekávat. Kuba je na každém mém zápase. Takže to je pro mě taky obrovská motivace, když mě vidí hrát.

Takže máte ještě v plánu soutěže pár let „drtit“. Jak dlouhou kariéru si ještě plánujete?

Vlastně už třetím rokem říkám, že tohle je už poslední rok. Teď si však myslím, že už to opravdu bude moje poslední sezona. Tělo už to nedává, mám nějaké roky a opravdu to cítím. Regenerace po zápase je pořád těžší a těžší.

Už tedy myslíte i na nějakou kariéru v házené po skončení aktivní hráčské kariéry? Máte ambice třeba i trénovat děti? Nebo u toho sportu alespoň nějakým způsobem zůstat?

Samozřejmě, že chci u toho sportu nějak zůstat, je to moje srdcovka. Nedokážu si představit, že už bych nedělala nic, co by bylo spojené s házenou. Ale zase nikdy neříkám nikdy, uvidíme, jak to bude. Trenérské ambice ale nemám. Manžel je navíc trenér ve fotbale, to by se dalo jen těžce skloubit, abychom byli dva trenéři, bylo by to hodně náročné. Ale v nějaké jiné roli u týmu bych se viděla. Nechci ovšem předbíhat, mám ještě svou klasickou práci. Uvidíme, jak vše bude probíhat.

Hodně házenkářek má problém skloubit svůj osobní rodinný život, ten pracovní a ještě házenkářský. Vy ale máte za sebou skvělou kariéru, a to i s malým synem. Jaký je teda recept, aby to takhle šlo?

S manželem jsme oba celý život profesionální sportovci, takže víme, co vše to obnáší. Kdyby to jeden z nás neznal, těžké by to bylo. Ale takhle se dokážeme vzájemně podporovat a vyjít si vstříc. Snažíme se o to. A synovi tím dáváme hezký příklad, když nás oba pořád vidí ještě hrát. Z toho máme radost. Syn chodí rád na fotbal i házenou, sám zatím hraje oboje. Je to pro nás krásné, vidět, že jde v našich šlépějích.

Chtěla byste tedy mít raději malého fotbalistu, nebo házenkáře? Časem si nejspíš bude muset vybrat…

Samozřejmě bych byla trochu radši, kdyby zůstal u házené. Ale i fotbal mě vždy bavil, ráda jsem na něj koukala, i teď ho sleduji hodně, díky manželovi. Je mi to jedno, hlavně ale chci, aby u nějakého sportu zůstal. A aby našel dobrou partu, která ho bude formovat do budoucna. Ať už v jakémkoliv sportu.

Vrátíme se k Písku. Medaili tým vybojoval naposled dvě sezony zpět, když skončil třetí. Je to ta meta, na kterou byste ještě aspoň jednou ráda dosáhla, než se rozloučíte s aktivní kariérou?

Určitě, moc bych chtěla, aby to takto bylo. A cítila jsem, že to je možné i v té poslední sezoně. Na konci nám ale vždycky něco chybí. Nechci říct, že chyběla zkušenost, zkušených hráček máme spoustu. Nevím, prostě tu formu v závěru nikdy nedokážeme naladit tak, abychom na finálové zápasy v play-off byly v nejlepší formě. Mrzí mě to. Doufám, že to tenhle rok nastavíme lépe.

Chybět vám už letos bude i vaše dlouholetá parťačka nejen z Písku, ale i z reprezentace, pivotka Alena Stellnerová. Na hřišti to vypadalo, že se vidíte i poslepu. Jaké to bude bez ní? Jak moc velká změna to bude i pro vás?

Velká, samozřejmě. Alena byla výborný pivot, jak říkáte, ani jsme se nemusely domlouvat, a i tak jsme věděly, co ta druhá udělá. Bude to samozřejmě velká změna. Ale bohužel už nám není nejmíň, máme trochu jiné povinnosti než jen házenou, takže její konec chápu, už to prostě skloubit nešlo. Musíme si vychovat další hráčku, tak dobrou jako byla Ája.

FOTO: Petr Maťašeje (Sokol Písek)

Svou bohatou reprezentační kariéru jste ukončila loni. Holky teď čeká domácí EURO v Česku, vrcholná akce v tuzemsku po extrémně dlouhé době. Obrovská událost, v nové brněnské hale, před spoustou fanoušků. Jak moc to může házené, jakožto sportu, pomoci?

Může to znamenat opravdu hodně. Myslím si, že svaz udělá vše pro to, aby hala byla zaplněná. Doufám, že fanoušci přijdou a podpoří holky, které si to zaslouží. Mají těžkou skupinu. Česká házená je v posledních letech na vzestupu, a tímto se může dostat ještě více do povědomí a přivést ještě více holek k tomu, aby začaly házenou hrát.

Jaké můžou podle vás být ambice českého týmu? Je v silách holek třeba dosáhnout i toho, co se podařilo na MS 2017 (s vámi v týmu), nebo na MS 2023, tedy dostat se do play-off a skončit mezi nejlepší osmičkou?

Jak říkám, skupina je velmi těžká. Holky dostaly z každého koše skoro nejtěžšího soupeře. Rozhodovat bude forma, zdraví klíčových hráček, návraty po zranění. Uvidíme, jestli se třeba po porodu a mateřství vrátí Markéta (Jeřábková, pozn. red.). Tým může být dost silný, ale uvidíme, jak jim to sedne. Za sebe doufám, že holky postoupí a dostanou se minimálně do hlavní fáze. Opravdu moc bych jim to přála.

K tomu jim může určitě pomoci domácí atmosféra a fanouškovská euforie, že?

Samozřejmě ano. To jim může pomoci opravdu hodně. Snad bude hala v Brně zaplněná. Věřím, že si fanoušci najdou cestu a přijdou holky podpořit. Ta atmosféra jim může opravdu hodně pomoci.

Vy už jste reprezentační kapitolu ukončila. Ale přece jen se musíme zeptat. Domácí EURO, obrovská akce. No a na vašem střeleckém kontě svítí číslo 498. Není to ještě lákadlo? Přidat alespoň ty dva góly? Zaokrouhlit to, hodit si dvě sedmičky?

Nad tím jsem teda nepřemýšlela (směje se). Tuto reprezentační kapitolu jsem už opravdu uzavřela, a to postupem na mistrovství světa. Rozloučila jsem se hezky. Samozřejmě dotáhnout se na 500 gólů by bylo moc hezké a symbolické. Ale sama vnímám, že už nejsem v takové fázi a formě, kdy bych tam měla zabírat místo někomu jinému.