Kde lišky dávají dobrou noc a včely učí píli. Příběh sester, které míří na olympiádu dětí a mládeže

Terezie „Réza“ Lišková (2011) a její mladší sestra Marie „Mája“ Lišková (2014) byly nominovány do výběru Karlovarského kraje pro Letní olympiádu dětí a mládeže 2026 v Praze.

Už samotná nominace starší Rézy je velkým úspěchem. O to výjimečnější je však příběh její mladší sestry. Turnaj je určen pro hráčky narozené v roce 2011 a mladší, a tak bude Mája patřit mezi vůbec nejmladší členky krajského výběru.

Na první pohled by člověk možná hádal, že se narodila s míčem v ruce. Pravda je ale trochu jiná.

Na házenkářských hřištích se pohybovala od malička. Její maminka Miluše Lišková totiž trénuje v kynžvartském oddíle přípravku a mini žačky. Mája tak vyrůstala mezi míči, kužely a sportovními taškami dřív, než uměla pořádně napsat své jméno.

Jenže cesta k dnešní nominaci nebyla vždy zalitá sluncem.

Když byla malá, nesla neúspěch velmi těžce. Pokud se jí něco nepovedlo, dokázala se na hřišti zastavit a odmítat pokračovat. Později zase uměla dát svou nespokojenost najevo po svém. Každá chyba ji trápila mnohem víc, než bylo potřeba.

Jenže právě z těchto okamžiků začala růst hráčka, kterou dnes známe.

Za tři roky společné práce jsem měl možnost sledovat její proměnu téměř z první řady. Dnes si dovolím říct, že patří k nejpoctivějším hráčkám, které jsem kdy trénoval.

Prakticky neustále nastupuje o kategorii výše proti starším soupeřkám. Přesto se mezi nimi neztrácí. Naopak. Pravidelně patří k oporám a tahounům svých družstev.

Nezáleží, zda je na programu oblíbená herní část tréninku nebo náročný kondiční dril. Přístup má stále stejný. Naplno.

Možná na tom má svůj podíl i prostředí, ve kterém vyrůstá.

Její tatínek je včelař. A tak Mája od malička pozoruje svět, ve kterém nic nevzniká samo. Každá kapka medu je výsledkem tisíců malých kroků, trpělivosti a každodenní práce. Kdo ví, možná právě proto připomíná svým přístupem pilnou včelu, která si trpělivě letí za svým cílem.

A tím cílem je dnes olympiáda.

„Moje účast na olympiádě je pro mě velký úspěch. Je to veliká věc. Není to jen pětidenní turnaj, ale jeden z největších zážitků. Znamená to pro mě hodně. Jsem ráda, že se můžu zúčastnit. Je to ta největší věc v mém házenkářském životě,“ říká Mája.

Když mluví o své cestě, nezapomíná ani na lidi kolem sebe.

„Házená pro mě hodně znamená. Nedokážu si představit, co bych bez ní dělala. Je to můj druhý domov. Jsem moc ráda, že můžu hrát v Kynžvartu. Ale bez spoluhráček, skvělého kolektivu, nejlepšího trenéra, a hlavně mojí rodiny by to nešlo. Házená je snad moje budoucnost.“

A právě rodina je v jejím příběhu tím nejpevnějším bodem.

Na olympiádu totiž necestuje sama.

Po jejím boku bude stát sestra Réza. Klidná, rozvážná a vždy připravená podat pomocnou ruku.

„Není to jen moje sestra, ale zároveň moje nejlepší kamarádka. Říkáme si úplně všechno a můžu jí věřit. Někdy mě štve, ale vím, že je to normální. I při házené je pro mě oporou. Když se mi něco nepovede, řekne: ‚Ale prosím tě, ty neděláš chyby. Co od sebe ještě víc chceš?‘ A to jsou slova, která mi vždy zlepší den.“

Právě v tom možná spočívá kouzlo jejich příběhu.

Nejde jen o dvě sestry ve stejném týmu. Jde o dvě holky, které si navzájem pomáhají růst. Jedna klidná jako lesy kolem jejich domova, druhá pracovitá jako včely z otcových úlů.

Ať už bude výsledek olympijského turnaje jakýkoliv, jedna věc je jistá už dnes.

V chalupě nad Kynžvartem, tam kde lišky dávají dobrou noc, mají důvod být na své dvě holky opravdu pyšní.

AUTOR: Jiří Maršík, trenér Házené Kynžvart a výběru Karlovarského kraje