Jakub Hrstka po 18 letech zapíše poslední start v reprezentaci
Nakonec přijde symbolicky zápas s nejlepším týmem na světě, Dánskem. Jak se na něj těšíte?
Moc se na něj těším, vzhledem k tomu, že to bude můj úplně poslední start tady v reprezentaci, s těmito kluky. Doufám, že se nám podaří utkání zvládnout, a že pro Dánsko budeme důstojným soupeřem.
V reprezentaci jste hrál 18 let. To je asi naprosto maximálně splněný dětský sen…
Je to sen každého házenkáře. Už jen nosit reprezentační dres. Jsem rád, že se mi to splnilo, že mi rodina umožnila hrát házenou a vždy stála při mně. Že mě trenéři a spoluhráči brali tak, jak mě brali, a že jsem tam byl takovou dlouhou dobu. Myslím, že tohle je sen každého.
Co vlastně stojí za „dlouhověkostí“ na takové úrovni? Tvrdá dřina, píle, talent. Co dále?
Upřímně jsem nikdy nebyl nějaký extra velký dříč v posilovně. Ale špetka talentu a dřina dohromady stojí za tím, aby byl hráč na takové úrovni schopný pomoct reprezentaci. To já měl. Ale taky štěstí na trenéry, a to jak ve reprezentaci, tak v zuberské líhni házené. To je spojená nádoba, která je potřeba. Měl jsem talent a píli, proto jsem tady byl tak dlouho.
Zkuste se trochu vrátit a popsat celou svou reprezentační story. Zpětně to zhodnotit a zavzpomínat…
Můj příběh je opravdu dlouhý, protože jsem v reprezentaci strávil skoro 18 let. Těch utkání, hráčů i trenérů, které jsem zažil, byly spousty. Je to jeden velký příběh, který teď bude končit, a já osobně na něj budu vzpomínat jenom pozitivně. Každému bych přál hrát tak dlouho na takové úrovni. Poznávat, učit se a všechno, co k tomu patří. Jsou to nezapomenutelné zážitky, které si odnesu do hrobu.
Proti Tunisku jste se třikrát trefil a překonal magickou hranici 500 reprezentačních branek. Je to třetí nejvyšší počet po Janu Filipu a Filip Jíchovi. Uvědomil jste si to už v zápase? Jaké to bylo?
O takové hranici jsem se dozvěděl až před utkáním s Tuniskem. Modlil jsem se, ať se mi to podaří už proti němu. Snažil jsem se, abych vůbec dostal minutáž, abych to za dva zápasy ještě zvládl pokořit. Jsem nesmírně rád, že se to povedlo. Ještě když jsem zjistil, že jsem třetí nejlepší střelec v historii. Je to pro mě něco neuvěřitelného, jsem opravdu neskutečně rád, že jsem toho dosáhl.
Vybavil jste si to přímo v zápase?
Abych řekl pravdu, v prvním poločase u prvního gólu jsem tuhle statistiku v hlavě měl. Věděl jsem, že musím dát ještě dva góly. Do střelby jsem se ale nějak nenutil a nechal jsem to plynout. Je pravda, že když jsem dal ten třetí, který byl pětistý, v tu chvíli jsem si to neuvědomoval. Kluci mi po zápase gratulovali, že jsem to zvládl. Pak jsem si to uvědomil.
Dokážete si vybavit úplné začátky své reprezentační kariéry v mužích? Proti komu jsi debutoval, jak jste se do toho postupně dostával? Jaké to byly pocity při prvních startech, o kterých každý sní?
Už je to hodně dávno. Do prvního zápasu jsem nastoupil proti Maďarsku. Tehdy tam byly legendy jako například Roland Mikler v brance nebo Nándor Fazekas. Z těch začátků už si toho vlastně moc nepamatuji. Bylo mi sedmnáct, nebo osmnáct. Navíc jsem většinou tolik nehrával, protože na mém postu hrál Karel Nocar, který v reprezentaci byl ještě dlouho. Já jsem spíš dělal dvojku nebo trojku a učil se od těch nejlepších.
Jaká je vaše nejlepší vzpomínka? Co vás nejvíc dostalo, dojalo? Kdy jste měl ty největší emoce a na jaké momenty nikdy nezapomenete?
Nejsilnější vzpomínkou bude určitě Chorvatsko, konkrétně vítězství proti Dánsku. To se člověku jen tak nepovede. Na takové úrovni porazit Dánsko, to se stane jednou, dvakrát za život. Možná v nějakých přátelácích a podobně, ale na takové úrovni ne. Jsem moc rád, že se to stalo. Pro mě je to nejsilnější vzpomínka z nároďáku.
Co třeba nějaký slavný gól, na který nikdy nezapomenete? Vybavíte si nějaký?
Žádný takový gól nemám. Bylo jich 500, takže si to fakt moc nepamatuji (směje se). Ale osobně jsem rád za každý gól. Jsem tím i známý, že každý gól slavím se vším všudy. Každý gól, který jsem dal, pro mě byl pěkný.
Teď ke vztahům v reprezentaci. Kdo byl váš nevětší parťák ze všech těch spoluhráčů? S kým jste si nejvíce rozuměl?
Můj největší parťák byl určitě Tomáš Číp, který se mnou začínal. Nebo spíš já s ním, ještě za pana trenéra Liptáka. Tomáš byl v reprezentaci asi o dva nebo tři srazy dříve než já. Potom jsem se vezl na vlně s Galošem (Martinem Galiou, pozn. redakce), který tam taky byl. Ta stará garda. Tomáš Babák už tehdy začal chodívat. Dan Kubeš, Skleny (Tomáš Sklenák, pozn. redakce), to byli kluci, se kterými jsem hrál dlouho. Kluci končili docela nedávno, třeba Galoš (směje se). Nejvíc jsem se ale bavil s Tomášem Čípem. Vyrůstali jsme spolu jak na klubové, tak na reprezentační úrovni.
Naznačil jste, že rozhodnutí o ukončení reprezentační kariéry jste učinil už před turnajem. Po mistrovství ale dojde ke změně trenérů, národní tým převezme Michal Brůna a Daniel Kubeš. Bude to možná jiná herní filozofie, něco nového. Neláká vás si to ještě vyzkoušet?
Kluci se mě na to ptali, jestli jsem si to rozhodnutí ještě nerozmyslel, že přijde nějaký nový impulz v podobě nových trenérů. Ale já jsem měl jasno. I kdyby trénoval kdokoliv, i kdyby zůstával trenér Sabate, tak bych reprezentační kariéru ukončil. S Michalem Brůnou i Danem Kubešem jsem si volal. Chtěl jsem, aby to slyšeli ode mě. Omluvil jsem se jim, vysvětil tu situaci, proč chci končit a z jakého důvodu. Přijali to v pohodě, neměli s tím problém. Noví trenéři to tedy ví, no a teď už to budou vědět všichni.
Nezmění se nic, ani kdybyste porazili Dánsko? Nenamotivovalo by vás to ještě?
Ne, ne, už je to pro opravdu uzavřená kapitola. Abych řekl pravdu, už se těším na ten poslední zápas a na to, jak ten jeden velký příběh uzavřu a budu mít zase více času se ve volnu naplno věnovat rodině a klubové úrovni.
FOTO: Ivo Dudek