Házená mě naučila se nevzdávat, říká nová generální sekretářka ČSH Petra Vozobulová

Autorka: Gabriela Gabrielová

Nová generální sekretářka Českého svazu házené Petra Vozobulová má za sebou mnohaleté manažerské zkušenosti. Působila jako dotační analytik ve Fotbalové asociaci ČR, na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy zastávala pozice ředitelky oboru sportu, vedoucí oddělení sportovního zabezpečení i vedoucí oddělení neinvestičních dotací ve sportu. V minulosti se již na Českém svazu házené zabývala organizací mezinárodních sportovních eventů, řízením projektů v oblasti vzdělávání i řízením rozvojových projektů v oblasti mládeže.

Petro, přicházíte do vedení ČSH na pozici generální sekretářky v době, kdy házenou čekají velké výzvy. Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Pro mě je velmi důležité, aby se co nejdříve podařila zlepšit komunikace. Kluby by měly mít přehled o tom, co se na svazu děje. Přála bych si, aby svaz byl otevřený a přístupný. Ať už je člověk hráč, trenér nebo funkcionář, měl by vědět, že může zavolat či napsat a dostane odpověď na své otázky nebo se někdo bude věnovat jeho potřebám. Generální sekretář má řídit sekretariát, ale také nemá jen sedět zavřený v kanceláři. Má jezdit mezi kluby, naslouchat, hledat řešení a pomáhat. Pro mě je taky velmi důležitá podpora klubů, například při žádostech o dotace apod. Vím, že se to nepodaří hned, ale je to jeden z mých dlouhodobých cílů. 

Jak by měl svaz podle vás vystupovat navenek, směrem k veřejnosti?
Chci, aby svaz působil profesionálně. Musíme si definovat naše produkty – co nabízíme, jaké mají hodnoty a jak je prezentujeme. Na jednáních s jinými svazy nebo institucemi musíme být aktivní, připravení a nehrát si na „malý sport“. Máme odborníky, které můžeme zapojit, a musíme ukázat, že házená má co nabídnout. Profesionalita znamená být slyšet, přinášet nápady a ne jen přikyvovat. Pokud chceme házenou posouvat dál, nemůžeme spoléhat jen na peníze od státu nebo obcí. Musíme hlavně myslet na to, jak získat podporu od firem a sponzorů, protože díky těmto penězům můžeme dělat věci, které sport opravdu rozvíjejí.

Jednou z velkých akcí bude domácí mistrovství Evropy žen v prosinci 2026. Co to pro svaz znamená?
Spolupořadatelství mistrovství Evropy je nejen výjimečná příležitost, ale i výzva. V Česku jsme podobnou akci nepořádali přes 30 let. Přijedou kvalitní týmy, rozhodčí, zástupci EHF a fanoušci, což znamená obrovskou logistickou zátěž. Věřím, že přípravy zvládneme, Češi jsou na organizaci skvělí, ale musíme zapojit celé házenkářské hnutí. Chci, aby to byl úspěch nejen organizačně, ale i mediálně a finančně. Mistrovství může házenou zviditelnit, přilákat sponzory a ukázat, že jsme profesionální sport s jasnými hodnotami.

Máte představu, kdo se bude podílet na organizaci? 
Je to akce nás házenkářů. Všichni bychom tam měli chtít být. Ať už jako organizátoři nebo diváci. Já si představuji, že zblázníme úplně všechny, kdo milují házenou. Všichni se sejdeme v Brně. A brněnská komunita by měla být lídrem, protože to je skvělá příležitost pro celý region.

Co bude váš hlavní úkol?
Hlavním úkolem by měla být bezproblémová organizace atraktivní sportovní akce s efektivním a transparentním financováním. Za další čtyři roky budeme mít v Praze největší házenkářskou akci, a to ME mužů, a tam musíme zužitkovat zkušenosti nabyté na EURO 26.

Jaké byly vaše házenkářské začátky? 
Jsem z Plzně a s házenou jsem začala v roce 1990 v DHC Plzeň (tehdy TJ Rozvoj Plzeň) pod trenérem Janem Šmrhou. Když jsem šla na vysokou do Prahy, hrála jsem za Kobylisy. Měla jsem angažmá i v Německu — ve Weidenu, Marienbergu a Regensburgu. Byly to nižší soutěže, ale velká škola. Německy jsem moc neuměla, ale na hřišti jsem se domluvila vždycky. Posty se mi v průběhu kariéry měnily — od křídla přes střední spojku až po pivota. Ještě v prosinci jsem hrála pražský přebor, kde jsem občas i chytala v bráně. 

Nebojíte se?
Nebojím se ničeho. Ani míče ani práce.

Kromě vysoké školy FTVS máte vystudované i trenérství zakončené licencí mastercoach. Jak jste ji využila?
Původně jsem chtěla být učitelkou tělocviku a trenérkou, třeba časem i ligového týmu. Získala jsem nejvyšší trenérskou licenci, ale nakonec jsem se tomu věnovala spíš teoreticky. Mám schopnost dobře pozorovat a analyzovat, což jsem využila při práci s mládeží na svazu. Zjistila jsem, že mě víc baví budovat věci odspodu, organizovat a řídit projekty.

Vaše zkušenosti na ČSH nebudou začínat od nuly. 
Na svaz jsem nastoupila v roce 2011. Začínala jsem jako sekretářka mládeže, později projektová manažerka. Organizovala jsem mládežnické projekty, včetně talentované mládeže - tehdy to byla Regionální házenkářská centra. Pomáhala jsem i s mezinárodními akcemi, například s juniorským mistrovstvím světa v roce 2012, kde jsem řešila vše, co bylo třeba. Byla to obrovská škola – na malém svazu člověk dělal všechno, od laminování registraček po organizaci velkých akcí.

Proč jste ze svazu odešla?
Odešla jsem v roce 2017, bylo toho už opravdu hodně a tehdy jsem neuměla říkat ne. Dostala jsem nabídku z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), kam jsem nakonec nastoupila těsně po velkém dotačním skandálu v roce 2017. Potřebovala jsem nový impuls a tohle byla skutečně výzva.

Odtud jste si přinesla zkušenosti s nástupem do bouřlivého a ne úplně stabilního prostředí.
Přišla jsem v době, kdy odbor sportu musel začít v krátkém čase více méně od nuly po tom, co policie řešila podezření na manipulace se sportovními dotacemi. Bylo třeba vytvořit nový tým zaměstnanců a zavést postupy a principy tak, aby se podobné věci neopakovaly. Bylo to náročné, protože ministerstvo bylo po kauze ke sportu skeptické, ale podařilo se nám získat důvěru ostatních oddělení, a nakonec zajistit plynulý chod veškeré agendy. Naučila jsem se přesvědčovat lidi, řešit složité situace a pracovat s rozpočty. Později jsem přešla na VICTORIA Vysokoškolské sportovní centrum MŠMT, kde jsem se zabývala vrcholovým sportem a kde jsem se spolupodílela na přípravě nového modelu podpory mladých nadějných házenkářek, aby se posunuly fyzicky i mentálně. Poslední rok jsem pomáhala na fotbalovém svazu, kde jsem se věnovala zejména pomoci klubům s čerpáním dotačních prostředků.

V roce 2016 jste byla součástí SUCCESS projektu. Jaký by mohl mít přínos pro českou házenou?
Projekt byl zaměřený na podporu žen, aby se prosadily ve vedení sportu. Spojily se ženy z šesti olympijských výborů, předávaly si a rozvíjely své znalosti a zkušenosti. Pracovaly jsme také na projektech, resp. případových studiích, jako je organizace sportovních akcí nebo rozvoj lidských zdrojů ve sportu. Byl to důležitý networking, dodnes mám kontakty nejen z českého sportovního prostředí, ale také například z házené ve Francii. Pro českou házenou bych chtěla něco podobného – podpořit ženy v hnutí, ne kvůli genderovým pravidlům, ale proto, že různorodost pohledů dělá rozhodování lepší a posouvá nás dál. Ráda bych však podpořila všechny bez ohledu na gender, kteří chtějí pro házenou pracovat, rozvíjet ji a dělat ji atraktivní pro všechny věkové kategorie.

Co házené z vašeho pohledu chybí?
Nevím, jestli chybí, ale vždy bude mnoho věcí, které lze zlepšovat. Ráda bych se například soustředila na vzdělávání. V současné době probíhá hlavně na úrovni trenérů, ale vnímám, že je potřeba pracovat se všemi – s hráči, rozhodčími, funkcionáři.

Co vás na házené nejvíc baví a co vám dala?
Házená mě naučila nevzdávat se i v případě, když to bolí a věci se nevyvíjí tak, jak chceme. To je pro mě cennější než jakákoli trofej. Když se nevzdáte, výsledek může stát za to. A z házené mám samozřejmě přátele na celý život. To je nakonec možná to nejcennější, co mi dala.

Kdo je Petra Vozobulová?
Jsem blíženec a perfekcionista, hlavně sama k sobě. Když něco dělám, chci to mít dotažené do detailu. Miluju vzdělávání, kromě sportovní fakulty jsem se věnovala zátěžové fyziologii a vystudovala i mediální studia, abych se na věci uměla podívat z jiné perspektivy. Čtu odbornou literaturu, romány i detektivky a poslouchám vše od francouzských šansonů po sportovní podcasty. Od dětství plavu, kdysi závodně, hlavně motýlka, a voda je můj živel. Naučila jsem se být trpělivá k lidem, nesoudit je podle prvního dojmu a věřím, že v každém je dobro i zlo – záleží, co si vybereme. Mám cit na lidi a situace, a to mi pomáhá v životě i práci. A věřím, že je moc důležité umět se zasmát, a to i sama sobě.