V Györu musíš, v Norsku můžeš. Rozhovor s Janou Knedlíkovou

Text: Michal Barda

Jano, jak se malá holka z pražského Jižňáku dostala k házené? A proč právě k ní?

Já jsem si celou dobu myslela, že mne k házené přivedl táta. Hrál fotbal, a tak jsem taky měla hrát nějaký podobný sport. Když jsem nastupovala do školy, dělala jsem krasobruslení a k němu jako doplněk balet. Jenže na krasobruslení mě neměl kdo vozit, takže mi zbyl jen ten balet. Táta chtěl, abych dělala nějaký sport jako on, ale někdo říká, že jsem ho na házenou nejvíc táhla já. Sama už si to nepamatuju. Pravděpodobnější je, že Háje tehdy prostě dělaly v naší škole nábor na házenou, a tak jsem skončila u házené.

Byla jsi šikovné, neposedné a zlobivé dítě?

Byla jsem, myslím, spíš hodná a měla jsem spoustu aktivit. A byla jsem dost poctivá. Když už jsem něco dělala, dělala jsem to naplno. Vždycky.

Jak došlo k tvému prvnímu přestupu z Hájů do Slavie?

Háje s házenou začínaly a věnovaly se dětem a mládeži, vyšší věkové kategorie neměly. Měly ale se Slavií dohodu, že dospívající hráčky se budou do vyšších kategorií přesouvat právě do Slavie. Takže když jsem šla na střední školu, přešla jsem do Slavie. Navíc už tam pracovala i moje bývalá trenérka z mladších žákyň Martina Papežová, bylo to přirozené. Ve Slavii v té době fungovalo i tréninkové středisko mládeže, všechno to dávalo smysl.

Měla jsi už v té době nějaké vysoké aspirace? Co tě nasměrovalo ke světové házené?

Chtěla jsem hrát a chtěla jsem do reprezentace, to jistě. A když jsem se v televizi dívala na Ligu mistryň, říkala jsem si, že bych si ji někdy taky chtěla zahrát. Nemyslela jsem ale tehdy vůbec na to, že bych ji mohla i vyhrát, to ne.

Souvisí s tím i to, že jsi po maturitě při vrcholovém sportu studovala, a v pravidelném denním studiu i vystudovala vysokou školu ekonomickou? Proč? A co to pro tebe znamenalo?

Chtěla jsem mít nějakou jistotu, něco umět. Sport je strašně nejistý, člověk se může zranit a je konec. A dopředu člověk nikdy neví, jak se kariéra bude vyvíjet. Navíc sport není na celý život, skončíte a musíte něco dělat. Takže jsem chtěla vystudovat školu a teprve pak zkusit jít do zahraničí.

Ze Slavie jsi po vysoké odcházela do Maďarska, do Mosonmagyaróváru. Proč právě tam?

Z nabídek, které jsem tehdy měla, bylo Maďarsko ta házenkářsky nejpřitažlivější varianta…

A za rok už si tě do sestavy vytáhl velkoklub Györ!

Ne, bylo to už za půl roku! Györ měl tehdy spoustu zraněných, měl možná víc zraněných hráček na marodce než zdravých na hraní. Na mém postu pravého křídla se jim zranila reprezentantka a jako náhradu si vybrali mne. Najednou jsem se na tréninku potkávala a mohla se učit od hráček, které jsem do té doby sledovala jen v televizi. Byla to obrovská škola.

V Györu jsi nakonec strávila pět a půl roku a vyhrála třikrát Champions league. v prvním pokusu v roce 2016 jste ale neuspěly, ve finále jste prohrály.

První sezonu, kdy jsem do Györu přišla, jsme vypadly už ve čtvrtfinále. Pro tým, který už předtím Champions League dvakrát vyhrál, to byla katastrofa, ale já jsem se učila. Další rok jsme se dostaly do Final Four a finále proti CSM Bukurešť jsme prohrály až po prodloužení na sedmičky. Bylo to samozřejmě zklamání, ale mně to do budoucna, myslím, paradoxně pomohlo. Byl to pro mne tehdy obrovský skok, během půl roku jsem se z házené v Česku dostala do špičkové zahraniční ligy a najednou jsem hrála Champions League. Musela jsem to všechno zažít. Každým zápasem jsem získávala zkušenosti.

Byly herní zkušenosti to, co ti v té době scházelo nejvíc?

Tím, že jsem doma nejdřív dostudovala vysokou školu, než jsem odešla do zahraničí, jsem už nebyla úplně mladá hráčka. Bylo mi dvacet pět let, ale mezinárodní zkušenosti z takových utkání mi chyběly. A když jsme se o rok později probojovaly do Final Four znovu, měla jsem jich už víc.

Měla jsi pocit, že sis to odpracovala a že si už konečně zasloužíš vyhrát?

Zasloužíš bych neřekla, ta práce v týmu je vlastně pořád stejná. Ale už jsem tu zkušenost měla z roku předtím a bylo to znát. Hrály jsme znovu finále Final Four a já jsem přitom byla úplně klidná. Hrály jsme znovu úplně stejně vyrovnaný zápas s prodloužením a tentokrát jsme ho vyhrály.

Takže velká sláva?

Samozřejmě, ale v Györu se to od nás vlastně čekalo. Vyhrávaly jsme pravidelně maďarskou ligu, která patří v Evropě mezi ty opravdu hodně kvalitní. Vyhrávaly jsme i domácí pohár. A Liga mistryň měla celou sezonu korunovat, vedení klubu i naši fanoušci to od nás očekávali.

Jak dlouho trvalo, než tě lidi začali na ulici poznávat?

(smích) Tak Györ není zas až tak veliké město…

Jaký byl z tvého pohledu vlastně handball v Maďarsku?

S Českem se to prostředí vůbec nedalo srovnat. Házená má v Maďarsku obrovskou podporu, je populární, hraje se před velkými návštěvami. Každoroční Champions League Final Four v Budapešti je vždycky vyprodané. V roce 2022 se otevřela nová aréna MVM Dome s kapacitou 20 022 diváků, což se naplnilo, když byly ve Final Four dva maďarské týmy. My jsme hrály, pokud si dobře pamatuji, před zhruba 16 tisíci diváky. Tomu odpovídá i organizace a zájem médií. Je to úplně jiné prostředí i jiná házená než tady v Česku.

Nemrzelo tě někdy, že jsi do zahraničí neodešla dřív?

Nemrzelo… Když jsem doma chtěla nejdřív dostudovat, nešlo to jinak. Moji školu dálkově studovat nešlo. Možná se to po covidu trochu změnilo, ale tehdy to nebylo možné. Trochu jsem záviděla mým zahraničním spoluhráčkám, které běžně studovaly jejich domácí vysoké školy dálkově. Na VŠE to v takové formě, aby se studium dalo spojit s vrcholovým sportem v zahraničí, možné nebylo.

Proč ses tedy po třech vítězstvích v Champions league rozhodla změnit barvy a odešla do norského Kristiansandu? Györ byl přece v té době crème de la crème evropské klubové házené!

Tlak v Györu byl každý rok obrovský a trval už trochu moc dlouho. Tituly se víceméně očekávaly a bylo tomu podřízeno úplně všechno, i osobní život. Jeden rok, kdy jsme vyhrály maďarský titul i Champions League, jsme prohrály domácí pohár na sedmičky. Při hodnocení sezony pak zaznělo, že sezona by to byla dobrá, jen kdybychom vyhrály i ten domácí pohár. Prostě jsme se na mém dalším působení nedohodli. S Györem jsme ale předtím v Kristiansandu hrály a mně se tam strašně líbilo. Norská házená, krásná příroda, lesy, město u moře. Dostávala jsem řadu výborných nabídek, ale když se mezi nimi objevila ta z Vipers Kristiansand, bylo hotovo. Věděla jsem, že je to ono.

Přesun z Maďarska do Norska ale neproběhl tak úplně bez komplikací, že?

Bylo to v době covidu. Měly jsme v březnu v Česku sraz nároďáku, a protože jsem už věděla, že budu v létě v Györu končit, naložila jsem všechny zimní věci a nějaké vybavení domácnosti do auta a odjela do Česka. A potom se po celé Evropě zavřely hranice, úplně se přestalo hrát a já jsem zůstala s mými zimními věcmi v Česku. Evropská federace rozehraný ročník Champions League pořád posouvala a posouvala, až ho nakonec zrušila úplně. A v červnu, kdy jsem se potřebovala přestěhovat do Norska, jsem měla polovinu domácnosti pořád ještě v Maďarsku. Měla jsem pak čtyřiadvacet hodin na to, abych odjela do Györu, sbalila a naskládala zbytek věcí a domácnosti do auta a odjela zpátky do Česka. Kdybych to nestihla za ten jeden den, zůstala bych v Maďarsku na týden v karanténě.

Vipers Kristiansand byl sice mladý ambiciózní tým, ale mezi favority Champions league tak úplně nepatřil, že?

Právě že vůbec ne! Vipers vyhráli svůj první domácí titul až v roce 2018, další rok tak hráli Champions League a dostali se i do Final Four. Pohybovat se na takové úrovni pro ně ale bylo úplně nové, klub se učil za pochodu. Když Evropská házenkářská federace dělala rating na další sezonu, nebyly jsme s Vipers ani v Top 10. To nás trochu překvapilo a zdravě naštvalo.

A tak jste s týmem, který odborníci z EHF neviděli ani mezi nejlepší desítkou, Champions League v roce 2021 vyhrály…

Měly jsme dobře poskládaný tým. Bylo tam několik zkušených hráček, s kterými jsem se znala už z Györu, a mladé holky, z kterých pomalu začínaly vyrůstat nové hvězdy norské házené. Byly mladé, talentované a chtěly se učit.

Ty už jsi v té době patřila mezi zkušené hráčky. Bavilo tě mladé holky v týmu učit?

Baví mě to, když někdo stojí o to se učit. Byla to moje úloha a role, přicházelo to automaticky se zkušenostmi a s věkem. A jak se nám ve Vipers během let měnil kádr, dělala jsem to vlastně každý rok znovu. Trenérská kariéra by ale pro mne asi nebyla.

Ve Vipers tedy nebyl takový tlak zvenčí jako v Györu? Nevytvářely jste si ho nakonec uvnitř týmu samy?

Vůbec ne! I když jsme Champions League vyhrály, žádný zvláštní tlak nebyl! Do dalšího ročníku jsme nenastupovaly s tím, že musíme titul obhájit, ale že když jsme Final Four vyhrály jednou, můžeme zkusit vyhrát i podruhé. To byl oproti Györu obrovský rozdíl.

Zároveň si ale Vipers zřejmě zadělávali na problém, který je dohnal o dva roky později…

V první sezoně jsme byly v týmu jen dvě cizinky, já a Švédka, a v týmu se mluvilo norsky. Jak jsme vyhrávaly a měly úspěchy, začal být o norské spoluhráčky ve světě zájem a ony odcházely za lepším. Klub uvolněné pozice doplňoval a v poslední sezoně už nás v týmu bylo deset nebo dvanáct cizinek, už se mluvilo anglicky. Jazyk nebyl problém, ale to doplňování kádru nejspíš přispělo k tomu, že klub situaci finančně nezvládl.

Splnilo Norsko tvoje očekávání? Sportovně asi ano, vyhrála jsi i s Vipers třikrát Champions league, i když hned první rok byl komplikovaný kvůli covidu.

Norové brali covidová pravidla strašně přísně, a tak cestovat a hrát Ligu mistryň bylo komplikované. Hrály jsme utkání venku, vrátily se do Norska a musely na týden do karantény. Tak jsme aspoň hodně trénovaly na běžkách v přírodě. Nakonec jsme spoustu zápasů Champions League hrály venku nebo na neutrální půdě, protože to bylo jednodušší. Sportovně to bylo super, navíc pak přišla Markéta Jeřábková, a tak jsem tam nebyla sama.

Norsko je nádherná země. Užila sis i tu polohu Kristiansandu u moře, která tě tolik učarovala?

(smích) Norsko je nádherná země, hlavně když někdy svítí sluníčko. Když ale na podzim třeba měsíc v kuse prší, člověk ani nepozná, kde končí moře a kde začíná země.

Jak těžké to pro tebe bylo, když klub Vipers tak nenadále skončil v insolvenci?

Bylo to všechno strašně rychlé. Myslela jsem si původně, že v Kristiansandu zakončím kariéru. Po ohlášení insolvence byl ale v lednu celý kádr ze dne na den uvolněn a já zvažovala, co dál. Přece jen jsem nechtěla končit kariéru bankrotem. Přicházela řada nabídek, ale stěhovat se v polovině sezony zase do další země? Odehrát několik měsíců a mít rozlučku někde, kam vlastně ani pořádně nepatřím? A tak jsem se vrátila domů, do Slavie.

Znamenal tvůj přestup do Slavie na závěr kariéry něco jako návrat ke kořenům? Pocit, že mladým spoluhráčkám můžeš něco dát?

Ano, bylo to skvělé. Mladý tým, skvělá atmosféra, lidi na nás chodili, porazily jsme v semifinále favorizovaný Kynžvart a získaly stříbrné medaile. Viděla jsem, jak se mladé holky v týmu těší, jak se učí a mají z toho posunu radost. Byly vlastně v podobné situaci jako já o deset let dřív, když jsem přišla poprvé do Maďarska. Měly vedle sebe někoho, od koho se mohly učit. Bavilo mne to a rozlučka byla krásné zakončení kariéry.

Ty jsi v té době ale už začala pracovat na své nové profesionální kariéře, že?

Ano, už jsem s tím počítala, když jsem se do Slavie vracela. Nastoupila jsem do firmy, ve které jsem si při házené přivydělávala už za studií a která mezitím prošla fúzí ve velkou poradenskou společnost. V době, kdy jsem se vracela do Čech, jim navíc jeden člověk odešel, a tak jsem dostala příležitost nastoupit místo něj. Bylo samozřejmě příjemné, že jsem některé lidi ve firmě znala už z dřívějška. A tak zatímco jsem ve Slavii hrála roli té zkušené, v práci jsem začínala a učila se znovu. Mottem mé firmy je "Tým je nejvíc", takže jsem vlastně ani jinam jít nemohla.

Bude teď tedy daňové poradenství tvojí další cestou? S vědomím, že jsi v nějaké oblasti dokázala patřit mezi nejlepší na světě a člověk se toho přístupu tak snadno nezbaví? Nebo přijde ještě nějaká další odbočka?

Daňové poradenství je moje aktuální cesta a rozhodně směr, ve kterém se chci dále rozvíjet. Obor jsem vystudovala a teď se mu mohu plně věnovat. Zároveň jsem se mnohokrát přesvědčila, že se věci mohou rychle změnit, a proto raději příliš neplánuji. Můj partner teď bude trénovat ve Francii, francouzská mentalita a kultura mu do jeho trenérských zkušeností ještě chybí. Jsem ráda, že mám práci, která se dá dělat i na dálku, vlastně odkudkoliv. A jsem zvědavá, kam mě tahle cesta zase zavede!

Co tě naučila celá tahle cesta za snem? z pražského Jižňáku přes Háje, Slavii, Maďarsko a Norsko zase zpátky na Jižňák, s šesti tituly Champions League v řadě?

Nikdy jsem samozřejmě dopředu nemohla tušit, že ta kariéra bude vypadat takhle. Když jsem po škole přišla do Maďarska, několikrát mě napadla myšlenka, kde bych mohla být, kdybych do toho všeho nenaskočila tak pozdě. Co bych třeba mohla umět, kdybych nějaké informace a zkušenosti měla šanci získat dřív. Mluvím o době, kdy jsem do toho v Györu vlezla jako nezkušená Češka a viděla, že někdo v tom prostředí mohl být třeba od osmnácti. Ale pak si říkám, že o tomhle se vlastně nedalo ani snít. Dopředu se to člověk stejně nikdy nedoví. A ta cesta nakonec byla víc než hezká!