„Doufám, že až skončím, můj klub nezanikne,“ přeje si Livia Christiánová, osobnost české házené

Jak jste se k házené dostala? Vzpomínáte si na své začátky, na první zápas?

Za mého mládí se hodně sportovalo. Já osobně dělala atletiku, gymnastiku, basket a závodně lyžovala. V závodním lyžování mě trénoval můj tatínek, ale byl na mě moc tvrdý a mě to přestalo bavit. K házené mě v roce 1956 přivedl můj strýček, který byl také házenkář. Bylo mi tehdy 13 let a začala jsem hrát v Praze za KOHINOOR Vršovice. Trénovala nás manželská dvojice Máka a Karel Jozovi. Vzpomínka na mé první utkání je na Spartě, kde jsem vypíchla míč a šla na vlastí branku. Naštěstí jsem ji nedala (smích).

Když zůstaneme u hráčské kariéry, co považujete za váš největší úspěch, ať už týmový či osobní?

Nejvíce vzpomínám na dorostenecká léta, kdy jsme byly v dorostenecké lize nejlepší, ač byla velká konkurence. V té době hrála Slavia Praha, Střešovice, Sparta Praha, Bohemians, Slavoj Praha. Za úspěch také považuji to, že jsme se třikrát zúčastnily Mistrovství republiky ČSSR v dorostu. Dostat se na mistrovství republiky v té době znamenalo projít několik kvalifikací a dostat se mezi osm nejlepších družstev. Poté jsem hrála 1. ligu za Vršovice a krátce za Bohemians. V roce 1960 jsem odešla do Liberce, který v té době ještě také hrál 1. ligu.

Vaše kariéra je velmi bohatá, jen malé množství bývalých hráčů, kteří se po konci aktivní hráčské kariéry stali trenéry, se vám může rovnat. Kdy se ve vaší hlavě zrodilo rozhodnutí stát se trenérkou, bylo to něco, k čemu jste směřovala od začátku či spíše náhoda, která se vám naskytla a nakonec vás trénování tak chytlo, že jste mu věnovala tak velkou část života?

Trénovat jsem začala v roce 1967, ještě během hráčské kariéry. Plně jsem se trénování začala věnovat po úrazu páteře v roce 1977, po kterém už jsem se bohužel nemohla vrátit na hřiště jako hráčka. V trénování jsem se našla, naplňovalo mě to, a dá se říct, že jsem tomu obětovala úplně vše. Celý život byl můj velký vzor má první trenérka Máka Józová.

Kdybyste mohla srovnat přístup a nasazení hráček tehdy a teď, cítíte nějakou zásadní změnu, rozdíl?

To je velice těžké posuzovat. Házená se hrála na venkovních hřištích, v dnešní době mají hráči úplně jiné podmínky. Hraje se v halách, všechny mají svůj míč, tehdy jsem měla 8 - 10 míčů na 20 dětí. Myslím, že děti byly kdysi všestrannější a odolnější. Dnešní děti, jak já říkám, jsou brambůrky, které neumějí ani pořádně běhat, neumějí kotrmelec, skákat přes švihadlo, zkrátka musíme je vše učit od nuly, což dřív u dětí nebyl problém. Co se týče herního nasazení, to bych řekla, že je stejné. Záleží ale hodně na trenérovi. Já ho vždy vyžadovala. Je pro mě důležité, aby se hrálo srdcem a kolektivně. O tohle se snažím doposud a funguje to.

 Jaká je situace s házenou v Liberci teď? Vy momentálně trénujete starší žákyně, jistě ale máte povědomí i o všech mužských a ženských složkách.

Samozřejmě sleduji libereckou mužskou složku, která do roku 2000 hrála pod Lokomotivou Liberec. Ano, já trénuji starší žákyně, jinou dívčí kategorii v Liberci nemáme. Mužské složky jsou na tom o něco lépe, mají kategorie od mini žáků až po muže.

Vzhledem k tomu, že se pohybujete již převážně u mládežnických kategorií, jak již bylo řečeno, myslíte si, že vyrůstá kvalitní generace mladých házenkářů a házenkářek, která má šanci uplatnit se kvalitních zahraničních ligách a být zde konkurenceschopná hráčům a hráčkám z házenkářsky vyspělejších zemí?

Rozhodně mám pocit, že vyrůstá nová házenkářská generace, která má velkou šanci se prosadit v nejvyšších soutěžích v zahraničních ligách. Je to vidět na našich reprezentačních dorostenkách a juniorkách, které dokážou hrát dobré zápasy i se silnějšími soupeři.

Házená za dobu, co se v ní pohybujete, prošla určitou jistou proměnou. Vnímáte tyto rozdíly? Je pro vás současný stav české házené uspokojivý?

Házená prošla obrovskou změnou. Jak už jsem zmiňovala, dnešní hráči mají úplně jiné podmínky, hraje se v halách a ne na venkovních hřištích. Hra je rychlejší, techničtější a modernější. Za mé éry byly výsledky 5:4 za 30 minut, v současné době je to výsledek během pěti minut.  
V posledních letech se začíná ve velice silné konkurenci na mezinárodní úrovni dařit jak mužům, tak ženám. Můj názor je takový, že naše Mol liga na tom není moc dobře. Vyrovnaných družstev v tabulce je jen pár, maximálně do šestého místa. Je to hlavně ovlivněno tím, že kvalitní hráčky odcházejí do ciziny, kde mají lepší podmínky, jak finanční, tak co se zázemí týče. Extraliga u mužů je určitě vyrovnanější. Musíme se snažit vychovávat mladé perspektivní hráče a hráčky a snažit se vytvářet takové podmínky, aby co nejdéle hráli doma. Vše je o penězích.

Pokud opět srovnáme házenou na začátku vaší kariéry a nyní, jaké období vám osobně přinášelo větší radost a které hodnotíte jako úspěšnější?

To je těžká odpověď. Házená mě vždy bavila a měla jsem z ní radost. Dokonce čím jsem starší, tak mě to baví víc. Myslím, že jsem vychovala spoustu skvělých hráček. Nejlepší pocit mám z toho, když je po letech potkám a ony mi děkují za to, co jsem pro ně udělala a kam jsem je posunula. To potěší. Jako úspěch také považuji to, že jsem k házené přivedla velkou část své rodiny. Můj bývalý manžel, Stanislav Houser, býval reprezentant a hráč pražské Dukly. Můj syn hrál také házenou a byl skvělý trenér v dorostenecké, ženské i mužské kategorii. I mé dvě vnučky jsem osobně trénovala a vychovala. V dnešní době jsou daleko větší možnosti se vzdělávat, je mnoho metodických materiálů a jsou také lepší tréninkové podmínky. To beru jako obrovský přínos oproti dřívějšku.

Házená nepochybně ovlivnila a formovala celý váš život. Litujete někdy například, že jste se nevěnovala jiným věcem, nebo vám házenkářské prostředí vždy přinášelo jen radost?

Házená je krásná hra, a ani ve vteřině nelituji, že jsem se jí celý život věnovala. Házenkářské prostředí jsem milovala a dosud miluji. Mám možnost poznat mnoho skvělých lidí, osobností  a přátel. Kromě házené jsem celý život lyžovala a byl to můj velký koníček. Kdybych se nevěnovala házené, asi bych tedy lyžovala. Každopádně jsem ráda, že jsem si vybrala tuto životní cestu.

Mohla byste přiblížit, jak vypadá váš běžný týden trenérky a funkcionářky?

Každé ráno sleduji stránky ČSH, připravím si úkoly, které mám na celý týden, trénink, přípravu turnajů a organizační věci v rámci svazu a tělovýchovné jednoty. 3x týdně trénuji a v sobotu nebo v neděli jsou turnaje.

Po tak náročném týdnu, máte ještě chuť sledovat jiné zápasy? Pokud ano, kterému týmu (samozřejmě kromě Liberce) přejete?

Nejvíce sleduji nejvyšší soutěž žen a fandím Slavii Praha. Jak mám volný čas, tak jezdím na jejich domácí utkaní jak dorostenek, tak žen. Sleduji všechna utkání, která jsou dostupná. Ženské i mužské kategorie.

K aktuální situaci, jak vnímáte omezení sportu a obecně i další opatření spojená s šířením viru COVID-19? Jak se v této době udržují vaše svěřenkyně?

Je to velká škoda. Určitě se to projeví na výkonnosti, hlavně herní. Ale nedá se nic dělat a musíme doufat, že se situace zlepší. Děvčata dostávají tréninkové plány a přes aplikaci WhatsApp posílají videa jako důkaz, že tréninky plní. Jsou skvělá.

Poslední otázka na tělo. Měla jste někdy pocit, že byste už s trénováním měla přestat?

Ano, ten pocit mám již dlouho. Bohužel ale není nikdo, kdo by to po mně převzal. Trenéři nejsou. To je také náš jeden z hlavních cílů v našem kraji, shánět trenéry. Přece jen, už nejsem nejmladší a moc bych si přála, aby ukončením mé trenérské kariéry nezanikl můj klub.