Lektorem na semináři PSH bude trenér Kosta Prandžev. Pokud dítě přestane sportovat úplně, je to prohra trenéra, říká v rozhovoru

Rozhovor, který probíhal u kávy v restauraci JANKOVNA, vedl krajský trenér PSH Jiří Tkadlec. Ten si pro tuto příležitost připravil několik otázek s házenkářskou tématikou. 

Kosto, pokud si dobře pamatuji, spolu – i s tvým bratrem Lubošem – jsme se poprvé potkali jako trenéři na Dukle. V kterém roce to tak mohlo být? A při jaké příležitosti to bylo? 
„Myslím někdy okolo roku 1990-1991, hráli jsme tam zápas žáků, které jsem trénoval.“ 

Jak ses vlastně k házené dostal? V kolika letech a ve kterém klubu jsi házenou začal hrát? 
„Dostal jsem se k házené na ZŠ Zárubova, kde jsem začal v kroužku, který vedl tehdejší můj učitel Václav Síč. To bylo v 10 letech. Pak tam vznikl tým žáků Sokolu Orbis, za který jsem začal hrát.“ 

Jak probíhala tvoje hráčská kariéra? Za jaké kluby jsi házenou hrál a na jakém postu? 
„Začal jsem, jak jsem již říkal, na Sokolu Orbis. Ve starších žácích jsem přestoupil do Dukly Praha, kde jsem hrál 4-5 let. Pak následovaly týmy Tatry Smíchov, HC Všenory a HK Slavia Praha, kde hraji (jestli se to tak dá ještě nazvat ) dosud. Začínal jsem na pozici pivota a od přestupu do Tatry Smíchov pendluji mezi levým křídlem a střední spojkou, což je vzhledem k mé tělesné konstituci trochu úsměvné.“ 

Kdy jsi začal přemýšlet o tom, že se staneš trenérem házené nebo spíš, co tě k tomu vedlo či přimělo? 
„Již na konci dorostu na Tatře Smíchov jsem svoji povahou často zasahoval trenérům do tréninku, a tak jsem to zkusil s těmi nejmenšími na ZŠ Zárubova, odkud jsem vlastně vzešel. Čili mne k tomu přivedla asi moje povaha.“ 

V kolika letech jsi s trénováním začal? Jaká věková kategorie to byla a v jakém klubu? 
„Začínal jsem v roce 1988 v Tatře Smíchov u minižáků.“ 

Jaká byla tvá další trenérská působiště (kluby, kategorie)? 
1988-1993 Tatra Smíchov minižáci, starší žáci, dorostenci (dost často jsem trénoval i 2 kategorie současně)
1993-1996 SK Praha 4 mladší a starší žáci (současně)
1996-2010 HK Slavia Praha mladší dorostenci, muži (několik let i současně)
2007-2008 Dukla Praha starší žáci
od roku 2010 TJ Chodov starší dorostenci, minižáci, mladší žáci (5 let současně minižáci a dorost) 

Jak dlouho se věnuješ trénování dětí do 15 let? Tedy kategoriím minižactva, mladšího a staršího žactva? 
„Pokud bych vzal všechny mládežnické kategorie, pak by to bylo 35 let v kuse. Co se týče žáků, vlastně jsem se k tomu vrátil v mém současném působišti po 20 letech, kdy jsem trénoval dorost (nepočítám 1 rok u žáků v Dukle Praha).“ 

Měl jsi jako začínající trenér svůj trenérský vzor nebo trenéra, ke kterému jsi vzhlížel? Pokud ano, co jsi na něm obdivoval a proč? 
„Ze začátku jsem žádný vzor neměl. Až při přechodu do Slavie jsem se potkal se spoustou skvělých trenérů. Pokud bych měl jmenovat, tak hlavně Martin Tůma a Petr Pína.“

Vím, že jsi manažerem ve firmě. Jak dokážeš skloubit své pracovní vytížení s tréninky házené? 
„Je to někdy složité, ale tím, že si do určité míry mohu plánovat svůj čas, se mi to celkem daří.“ 

A co na tu velkou časovou náročnost říká rodina? Nebo jak se s házenou sblížila tvá manželka, případně jak na házenou pohlíží? Radí Ti v něčem? 
„Manželka to vzala perfektně a jsem ji za to moc vděčný. Samozřejmě chci se věnovat i hodně rodině, a proto jsem rád, že na Chodově vše dokonale funguje. Jsou tam pracovití trenéři a funkcionáři, což mne z velké části zbavuje administrativy a mohu se věnovat jen trénování. V dřívějších působeních to tak příliš často nebylo.“ 

Někteří trenéři dětí mají postupem času ambice se posunout k vyšší věkové kategorii s „vnitřním přáním“ nebo možná „vlastním snem“ trénovat co nejvyšší házenkářskou soutěž, případně i reprezentační tým. Co si o tom myslíš Ty? 
„Trénoval jsem dost dlouho jak 1. ligu mužů, tak 1. dorosteneckou ligu. S postupem času jsem ale dospěl k názoru, že budu nejplatnější u těch nejmenších, kteří potřebují k házené přitáhnout a naučit se kvalitně její základy.“

Na jakých principech, hodnotách nebo aspektech je založena tvá trenérská filozofie? 
„Vždycky říkám, že když jsem na tréninku, tak ať to dělám, jak nejlépe dovedu. A to jak z pozice trenéra, tak i hráče. Přijít a jen to „nějak“ odtrénovat nemá smysl. To se snažím dodržovat.“ 

V čem si myslíš, že trénování dětí je zajímavé a důležité na jedné straně a v čem je ošidné či zrádné? 
„Musíš mít rád práci s dětmi a získat si jejich pozornost a respekt. Děti jsou většinou dost důvěřivé a nesmíš je zklamat. Za ty roky trénování jsem se častokrát setkal s tím, že tě berou více než své rodiče a dají na tvůj názor. Musíš vážit, co jim řekneš a jak se chováš.“ 

Co v tréninku dětí považuješ za velmi důležité až skoro zásadní a co vnímáš za méně důležité nebo postradatelné či vůbec nepodstatné? 
„Přitáhnout je ke sportu, aby se to stalo nedílnou součástí jejich života. Nikdy mi například nevadilo, že dítě přestalo hrát házenou a začalo jiný sport. Pokud ale přestane sportovat vůbec, je to prohra trenéra.“ 

Jak je pro tebe, coby trenéra házené, důležitá spolupráce s rodiči malých házenkářů a házenkářek? Na čem si zakládáš nebo co je pro tebe „klíčové“ v této souvislosti? 
„Je to jedna z nejdůležitějších oblastí. Klíčové je to, abych rodiče přesvědčil, že mají obětovat volný čas v rodině svému dítěti a umožnit mu účasti na většině akcí a co největší sportovní vyžití i mimo trénink.“

Jak vnímáš slovo know-how v trenérské branži a co si o tom myslíš? 
„Nikdy jsem nepochopil, proč někteří trenéři si chrání své metody tréninku. Pokud se mě někdo zeptal na můj názor nebo chtěl vědět, co a jak nacvičuji s dětmi, vždy jsem mu vyhověl. Z mé zkušenosti totiž vím, že jakékoliv cvičení se dá dělat lépe a hůře a to už záleží na každém trenérovi, jestli vidí, kde kdo z hráčů dělá něco špatně. Dnes je totiž správně kladen velký důraz na detaily v provedení jednotlivých činností a to nejde úplně přenést z jednoho trenéra na druhého.“

Co bys poradil mladým, začínajícím trenérům? Mám na mysli nějaké vlastní negativní zkušenosti, kterých by se měli trenérští elévové vyvarovat nebo naopak, jaké pozitivní zkušenosti bys jim rád předal? 
„Nebojte se! Připravte si trénink a vystupujte sebevědomě a přitom přátelsky. Snažte se především děti nadchnout. A mluvte tak, aby Vás hráči slyšeli.“ 

Vybaví se ti nějaká kuriózní situace či zážitek, který jsi jako trenér při házené zažil a o který se chceš podělit? 
„V jednom utkání zbývalo do konce zápasu 10 sekund a získali jsme míč tím, že jej soupeř hodil do autu. Popadl jsem kartu pro time-out a položil ji na stůl zapisovatelů. Když jsem se otočil, náš hráč z autu zrovna přihrával spoluhráči, který běžel úplně sám na soupeřovu branku…. Po time-outu jsme rozehrávali 8 sekund před koncem proti postavené obraně a branku již nedokázali dát. Prohráli jsme o gól.“

Kosto, teď se omlouvám za upřímnost, ale v házenkářském hnutí jsi považován nebo vnímán spíše za „kritika“ házené nebo házenkářských poměrů či věcí, se kterými často i nesouhlasíš. Která věc (obecně v házené) tě momentálně nejvíce tíží a naopak, z čeho jsi měl nebo pořád máš stále radost? 
„Nejvíce mne rozladilo, že nejsme na zrovna probíhajícím MS v Polsku a Švédsku. Poslední kapkou bylo přidělení divokých karet Slovinsku a Nizozemsku. Vůbec nechápu, proč nebyla přidělena nám. Zajímalo by mne, co pro její získání udělali naši funkcionáři. Jinak s přibývajícím časem se už tak často nerozčiluji a spoustu postřehů z turnajů a projevů jiných trenérů a rozhodčích si nechávám pro sebe.“ 

Kosto, díky za tvůj čas i za upřímné a zajímavé odpovědi. A rád bych ti popřál hodně energie do tvé trenérské práce s dětmi a zejména, aby tě trénování stále bavilo i v dalších házenkářských sezonách!