Historie házené

Vymezení pojmu házená

Charakterizovat historický vývoj sportovních házenkářských her je úkol náročný. Nejen pro relativní nedostupnost a neúplnost vztažných dějinných dokumentů, ale i pro mnohoznačnost pojmů hra, sport a házená. Z množství teorií, v různé míře souhlasných či protichůdných, vysvětlujících podstatu a vztahy hry a sportu z rozličných hledisek, vybíráme následující zobecňující pojetí. Hra a sport mají řadu společných znaků a také jejich funkce v životě člověka si jsou podobné. Hra je zvláštním druhem činnosti, které nemají bezprostřední existenční naléhavost. Hra je pouze hrou, zábavou, prožitkem.

Také pojmem sport se původně označovala jakákoliv zábavná (většinou pohybová) činnost, jejímž smyslem bylo příjemné vyplněni volného času. V dnešní podobě představuje sport složitý, bohatě strukturovaný jev obsahující nejen vlastní sportovní činnost, ale i zabezpečováni tréninkového procesu, organizaci soutěží a řadu dalších dílčích jevů, které se kolem sportovních činností z jakýchkoliv důvodů vytvářejí.

Hra a sport vyžadují pro své provádění určité podmínky ve smyslu prostorovém i časovém. Ve sportu je prostorové i časové vymezení důsledné. Ve hrách jsou pravidla často jen aktuálně závazná, vztahují se pouze k průběhu právě prováděné hry. Častějším opakováním hry mohou vzniknout pravidla tradiční, zvyková. Ve sportech byly pravidla a řády formulovány písemně, staly se prostředkem sjednocování podmínek sportovních soutěží, jejich platnost je zpravidla mezinárodní.

Společné znaky hry i sportu jsou svědectvím totožnosti jejich základů. Současně však vykazují i kvalitativní rozdíly, k nimž v průběhu historického vývoje došlo. Sporty lze považovat za specializovaný druh hry, který lépe odpovídá současným společenským podmínkám a požadavkům.

Sportovní hry jsou tedy samostatné druhy sportu s jednoznačnými názvy. Od jiných sportovních odvětví se sportovní hry liší zejména tím, že jsou současnou, soutěživou činností dvou soupeřů (kolektivů nebo jednotlivců), kteří se snaží prokázat převahu lepším ovládnutím jednoho společného předmětu boje, za neustále se měnící herní situace (STIBITZ 1982). Pod pojem sportovní hry v nejširším slova smyslu nezahrnujeme jen vlastní hru hráčů, ale celý systém jejich sportovní přípravy a organizačně ekonomického zajištění.

Pojmem házená v širším slova smyslu jsou označovány hry a sportovní hry brankového typu, ve kterých je předmětem hry míč a hlavním prostředkem hraní s míčem je jeho chytáni a házení.

Pod pojem házenkářské sportovní hry řadíme pro potřeby našeho textu celkem pět sportovních odvětví - tabulka. Uvedeným vymezením sledujeme mimo jiné odstranění případných nedorozumění, ke kterým může snadno dojít z důvodu hojného výskytu synonymních i homonymních označení her a sportovních her. Například pojmem handball se původně označovala "mezinárodní házená o jedenácti hráčích", v současnosti je to nejrozšířenější pojmenováni "mezinárodní házené o sedmi hráčích". Ve Spojených státech amerických je však slovem handball nejčastěji označována hra, při které je míč odrážen o stěnu (jde o sportovní hru sítového typu, též courthandball či fives).

Házenkářské hry předsportovního období

Za přímé předchůdce sportovních házenkářských her lze označit teprve některé z her, které vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století. Avšak v kulturních dějinách lidstva můžeme, a to i na vývojově nejprimitivnějších úrovních, nalézt hry s řadou prvků analogických moderním házenkářským hrám. Původní přirozené (existenční) pohyby člověka - chůze, běh, skok, lezení, plavání - se v pracovně kulturním vývoji, při výrobě a používání artefaktů rozmnožily. Vznikly pohyby nové: házení, chytání, vrhání, sekání, veslování, střílení apod. Hraní a hry byly v dětství přípravou na činnost dospělých, v dospělosti sloužily jako zábava a mnohdy také jako obřad při různých slavnostech.

O životě lidí starých prvotně pospolných společenství se zachovalo jen málo historických dokladů. Vědomosti o novověkých primitivních kmenech, žijících na úrovni prvotné pospolné společnosti, však poskytuji cenná východiska k relativně přesným představám o minulosti. BECKMANN a kol. (1933) uvádějí, že míč na hraní (Spielball) je prastarým cvičebním náčiním. Lze to doložit téměř u všech přírodních národů, a to až od nejtemnějšího starověku. Míče se vyráběly z nejrůznějších materiálů - listí, rostlinných vláken, ztuhlé rostlinné šťávy, chlupů, kůže apod. Tentýž autor se mimo jiné odvolává na dílo Games of the North American Indians (Washington 1907), ve kterém americký vědec CULIN věnoval míčovým hrám severoamerických Indiánů plných 150 stran.

V třídních společensko-ekonomických formacích se také tělesná výchova třídně diferencovala. Charakter pohybových her a zábav byl jiný u příslušníků třídy otrokářů, jiný u otroků. Třídní příslušností byl poznamenán i výběr a uplatnění forem a prostředků tělesné výchovy za feudalismu a kapitalismu.

V gymnasiích Helénů (gymnasion - cvičiště pro tělesnou výchovu ve starém Řecku) byl vymezován zvláštní prostor pro míčové hry – spharisterion (sphaira = míč). Nejznámější míčovou hrou byla v Helladě zřejmě hra, kterou lze přirovnat k zaháněné, tzv. episkyros. Staří Římané provozovali míčové hry nejen pro zábavu, ale také jako léčebný prostředek. Míč byl jedním ze znamení lékařů. CLAUDIUS GALÉNOS (130-200 n. l.), římský lékař, rozlišoval pět různých velikosti míčů, mimo jiné také velký vyfouknutý dutý míč (follis). Galénem popisovaná hra harpaston byla pravděpodobně v některých rysech podobná anglickému ragby a německému raffballu (BECKMANN a kol.1933).

Z období feudalismu je doložena již poměrně početná řada pohybových her, třídně diferencovaných, uplatňovaných v nepřehledném množství úzce regionálních variant. KRÁTKÝ a kol. (1963) píši: "Lidová cvičení a lidové hry a zábavy navazovaly na prastaré tradice a zvyklosti. Mnoho z nich stále vznikalo a zanikalo, jiné se v nepodstatných rysech obměňovaly nebo dostávaly místní názvy. Hlavni z nich, a to byly ty nejprostší a nejvydatnější, které pozůstávaly z přirozených pohybů a daly se provádět kdekoli a kdykoli (sezónně i celoročně), přetrvaly věky. Patří k nim z tzv. malých či pohybových her všechny honičky, schovávané, házené, chytané, odbíjené, kopané." Mezi nejstarší dochované zmínky o hrách s házenkářskými prvky patří Fangballspielen, opěvovaná potulným pěvcem WALTHEREM VON DER VOGELWEIDE (1170-1230 n.l.).

V novověku, s rozvojem kapitalistické společenské formace, kdy se v průmyslově nejvyspělejších zemích postupně zvětšoval objem volného času pro stále větší vrstvu obyvatelstva, nastaly podmínky pro další vývoj tělesné výchovy. Organizovaná kosmopolitní kapitalistická společnost se zákony volné soutěže vtiskávala i tělesné výchově stále více organizovanou strukturu a zároveň podporovala vznik soutěží a závodivých forem, tedy vznik moderních sportovních odvětví. Sportovní pojetí tělesné výchovy se prosadilo především v Anglii, kde se již v první polovině XIX. století vyvíjely z původních lidových a šlechtických her a zábav mimo jiné také sportovní hry s psanými pravidly: kopaná, pozemní hokej, ragby, ale také tenis, golf a další. Tento systém přejala brzy anglicky mluvící Amerika a rozšířila ho o další sportovní hry: košíkovou, lední hokej, odbíjenou aj.

V kontinentální Evropě měly dlouho převahu gymnastické systémy, které zdůrazňovaly spíše zdravotní a výchovné hledisko než aspekt výkonnostní - Jahn-Eiselenův německý turnérský systém, Lingův švédský systém léčebného tělocviku, Tyršův systém sokolský. Postupné však i sem pronikaly anglické sportovní formy, a to zvláště na konci minulého století. Za ideologického představitele tohoto prorůstání anglického sportovního systému do dalších evropských zemí je považován HERBERT SPENCER (1820-1903). Umělému tělocviku vytýkal jednostrannost; lidské přirozenosti více odpovídá hra, je všestrannější, rozmanitější, zábavná, příjemná, činí dítě i dospělého šťastným. Pedagogické zdůrazňováni hry mělo ohlas u psychologů, fyziologů a ve školské praxi. Hry se dostávaly do učebních osnov (v Německu v r.1882, ve Francii v r.1888, v Rakousko-Uhersku v r.1890). Evropa přejímala nejen hotové vzory, ale vytvářely se i zcela nové formy. Zejména učitelé upravovali známé lidové hry nebo vymýšleli pravidla nových. Právě v této době vznikla řada míčových her hraných rukama, mimo jiné také jako určitá protiváha kopané, která nebyla považována za vhodnou pro mládež, zvláště dívčí.

Vývoj národní házené 

V českých zemích se utvářely objektivní podmínky pro organizované šíření sportovních her koncem XIX. století. V roce 1890 byl vydán výnos rakousko-uherského ministra školství Gautsche, který ukládal školám, aby ve zvláštních půldnech pěstovaly s mládeží hry. V r.1892 vznikl v Čechách Spolek pro pěstování her české mládeže, který se přičinil o tvůrčí rozvoj českých národních her. V témže roce vydal odborný inspektor tělocviku JOSEF KLENKA (1853-1932) příručku Tělocvičné hry, která obsahovala řadu her používaných a doporučovaných na školách i v sokolských jednotách.

V r.1905 zveřejnil učitel tělocviku VÁCLAV KARAS pravidla házenkářské hry, kterou nazval vrhaná s přenášením. Podle KRÁTKÉHO (1958) se vrhaná s přenášením začala hrát již kolem roku 1894. Pro školní potřeby byla typická volnost ve stanovení velikosti hřiště i počtu hráčů. Charakteristická pravidla této hry jsou uvedena v příloze.

Karas udával, že se vrhaná s přenášením vyvinula z metané (asi zaháněná) zaváděním prvků součinnosti hráčů. Metací míč nahradil menší míč vrhací. Karas uplatňoval a dále upravoval některá pravidla tzv. košíkové, obyčejné kopané i kopané s přenášením (pravděpodobně ragby).

Druhou hrou, která ovlivnila vznik národní házené, byla cílová (terčová). Hru popsal KLENKA (1906) v publikaci Tělocvičné hry pro chlapecké školy, což bylo 4. vydání již vzpomenuté příručky Tělocvičné hry. Tuto hru dále propagoval a upravoval Klenkův spolupracovník Krištof. Cílová byla předváděna na V.všesokolském sletě v r.1907 členy Kroužku pánů a slečen ze Spolku pro pěstování her české mládeže. Pravidla cílové byla inspirována americkou košíkovou a anglickou kopanou. Některé pozdější popisy cílové nevycházely důsledně (MRÁZ 1962) z původních pramenů. Charakteristické prvky pravidel cílové naleznete v příloze.

Přibližné ve stejné době vytvořil učitel tělocviku ANTONÍN KRIŠTOF (1882-1910) pravidla další hry, kterou nazýval zpočátku rovněž cílová, později házená. Házená (cílová) získala brzy sportovní charakter. V roce 1908 sehrála dvě družstva Strakovy akademie, na které Krištof učil, utkáni, o němž referoval i tisk. Ve stejném roce byla v nakladatelství B.Kočího v Praze vydána pravidla hry pod názvem Házená (cílová). Výtah z těchto pravidel je v příloze. Kryštof byl velmi nadšeným propagátorem a organizátorem. Zasloužil se nejen o vydání pravidel házené (cílové) v češtině, ale přeložil je i do němčiny a esperanta. Ženevský esperantský časopis tato pravidla 1908 uveřejnil (ZAJÍC 1975). Již v r.1907 založil Krištof Sportovní kroužek Házená Praha a v r.1909 podnítil utvoření prvního ústředí národní házené - ustavila se Svazová komise kroužků házené. Krištof před svou náhlou smrtí hrál a nacvičoval házenou (cílovou) také s vysokoškoláky, v kursech učitelů i ve cvičitelských sokolských školách. Absolventi těchto školení (byli mezi nimi i jugoslávští studenti) pak házenou (cílovou) šířili dále.

Házená (cílová), prvotní varianta národní házené, se tedy poměrně rychle popularizovala. Byly činěny i pokusy hrát ji také během zimního období na bruslích. V r.1911 zařadil český olympijský výbor tuto hru do svých sportovních slavností. V r.1912 byla součástí programu VI.všesokolského sletu. S národní házenou se seznamovali také frekventanti tzv. ruského kursu - čeští učitelé tělocviku, kteří pak odcházeli na střední školy carského Ruska. V letech 1909-1912 to bylo celkem asi 130 až 150 učitelů. Na Ukrajině pak národní házená vzbudila veliký zájem a prodělávala osobitý vývoj. V r.1915 se v Charkove hrála první soutěž za účasti 14 družstev. Ještě v r.1952 bylo na Ukrajině asi 100 000 hráčů (KUKUŠIN 1962). Později se však stal oblíbenějším handball a házená.

Období první světové války rozvoj národní házené zastavilo. Udržovala se jen místy, především ve školním tělocviku. Avšak již v r.1918 vydal JAROSLAV TRANTINA (1891-1954) opravená pravidla národní házené a sám se stal na několik let vůdčí organizátorskou osobností. Z jeho iniciativy byl v r.1919 utvořen Přípravný výbor Svazu házené a ženských sportů, který prohlásil pravidla národní házené, podle novelizace provedené Trantinou a Benešem, za oficiální. 22.února 1920 byl založen Československý svaz házené a ženských sportů (ČSHŽS), který v témže roce registroval 167 klubů s 2520 aktivními členy. Již rok předtím bylo uspořádáno neoficiální mistrovství republiky pro družstva žen. V r.1920 se zúčastnilo Všesportovních slavností v Praze sedmdesát družstev národní házené. A konečně o rok později bylo uspořádáno turnajovým systémem i l.oficiální mistrovství ČSR v národní házené žen. Pro muže bylo první mistrovství vypsáno až v r.1923.

V této době zaznamenala národní házená také mezinárodní úspěchy. Předseda ČSHŽS Trantina se podílel v r.1921 v Paříži na ustavení Mezinárodní federace ženských sportů (Féderation Sportive Féminine Internationale - FSFI). Tato organizace uznala česká pravidla házené za svá oficiální. Vedle Slovenska, Ukrajiny, Jugoslávie a Polska se tak národní házená sířila i do Francie, Švýcarska, Německa a Rakouska. Tento rozmach však byl záhy zastaven silným konkurentem – německým handballem. Nepříznivým faktorem dalšího mezinárodního rozvoje národní házené bylo také její zařazení do kategorie ženských sportů i okolnost, že FSFI propagovala především lehkou atletiku. V r.1923 byla dokonce družstva, která se střetávala pod patronací FSFI, nucena spojovat utkání v národní házené s lehkoatletickým trojbojem (sprint, skok daleký s rozběhem, vrh koulí). Orientace národní házené na ženy v období dvacátých a v první polovině třicátých let je zřetelná také v mezinárodním sportovním styku. Česká klubová družstva žen sehrála v letech 1922 až 1933 celkem 76 mezinárodních utkání, většinou s družstvy z Jugoslávie, ale také z Francie, Polska a Rakouska. Muži sehráli pouze 4 mezinárodní utkání, všechna v r.1926 při zájezdu Sokola Vídeň na Moravu. Mezistátní utkání byla pořádána pouze pro ženy, ČSR jich sehrála celkem 14.

Na III.kongresu FSFI v r.1924 byl Trantina zvolen viceprezidentem. To zřejmě dopomohlo k tomu, že v rámci II.ženských světových her (Goteborg 1926) byl sehrán také turnaj v národní házené. Zvítězilo v něm družstvo ČSR. Své prvenství jsme obhájili i na III.ženských světových hrách v Praze 1930. Turnaje se zúčastnila tři družstva (2.Jugoslávie, 3.Polsko). Čtvrté a poslední ženské světové hry (Londýn 1934) zaznamenaly v turnaji národní házené účast dvou družstev (1. Jugoslávie, 2.ČSR). Činnost FSFI a s ní také mezinárodní kontakt v národní házené poté postupné zanikl.

Také doma prožívala národní házená krizi, která trvala přibližně deset let (1927 až 1937). Jednou z vážných příčin byla organizační roztříštěnost československé tělovýchovy a sportu. Svaz házené měl v r.1931 registrováno pouze 675 hráčů a hráček. Národní házená se však hrála i v Sokole, DTJ, FDTJ, Orlu a v dalších tělovýchovně méně významných spolcích (skauti, hasiči apod.), ve školách i v armádě. Většina z těchto organizací pořádala svá vlastní mistrovství a přebory.

Za okupace Československa fašistickým Německem se národní házená stala jedním ze symbolů českého vlastenectví. Československý svaz házené (ČsSH) byl nucen změnit v r.1939 své pojmenování na Český svaz házené (ČSH). Jeho členská základna se rychle rozšiřovala, také zásluhou přílivu hráčů ze zrušených sokolských a dělnických tělovýchovných organizací. Zatímco v r.1939 registroval ČSH 1787 hráčů a hráček, v r.1944 jich sdružoval 22 156.

Bezprostředně po obnovení Československa se konal 29.června 1945 sjezd ČSH, kterého se zúčastnili také zástupci ze Slovenska. Ti pak ustavili v září 1945 Slovenský zvaz hádzanej, který si uložil úkol organizovat mimo jiné také soutěže v národní házené. V následujících letech se bouřlivý rozvoj národní házené zastavil i v rámci ČSR. Národní házená postrádala možnost mezinárodního styku a postupně opouštěla své pozice, především ve prospěch házené (tehdy tzv. mezinárodní házené o sedmi hráčích). Po sjednocení československé tělovýchovy do ČOS se utvořilo v listopadu 1948 Ústředí pro házenou podle dosavadních pravidel. Současně ale vzniklo i Ústředí pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích.

Poslední pokus o uhájení převahy národní házené nad házenou byl učiněn v r.1951. V únoru tohoto roku byla rozhodnutím orgánů Československé obce sokolské (plnila tehdy funkci obdobnou dnešnímu ČSTV) sloučena obě házenkářská ústředí. Nově vytvořená komise potlačovala administrativními zákroky rozvoj handballu, a zejména házené. Tím se rozpory jen vyhrotily a koncem r.1952 došlo k definitivní organizační rozluce vytvořením Ústřední sekce české házené a Ústřední sekce házené. Tyto názvy byly určeny dekretem Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Tehdejší oficiální název česká házená byl později podle rozhodnutí ÚV ČSTV z ledna 1971 upraven na název národní házená.

Národní házená je sportovní hrou, která pozbyla dřívější význam. Územně je omezena na oblasti Čech a Moravy. Nepatří ani zde mezi nejrozšířenější sporty. Podle statistiky ČSTV k 31.12.1986 se řadila se svými 8640 registrovanými členy na 23.místo v pořadí sportovních odvětvi v ČSSR. Podle statistiky ČSTV za rok 1997 (stav ke 27.3.1998) bylo ve Svazu národní házené registrováno 75 oddílů se 6247 členy. To pro SNH skóruje na 25.místo mezi sportovními svazy, které jsou rámci ČSTV sdruženy.

Funkcionáři, trenéři a hráči národní házené však sehráli zejména v minulosti v rozvoji československé tělovýchovy a házenkářského sportu významnou a neopominutelnou úlohu. Národní házená měla přímý podíl na úspěšném rozvoji a výsledcích mezinárodní házené v ČSSR zvláště v padesátých letech. V tomto období přecházelo z národní házené na házenou, ale i na handball, mnoho vyspělých hráčů i celých družstev, kteří podněcovali vývoj mezinárodní házené svou celkovou sportovní výkonností a řadou nových technicko-taktických prvků (např. územní obrana, střelba zadovkou, střelba výklonem).

Vývoj handballu

Handball (házená o jedenácti hráčích) vykrystalizoval z míčových her, které vznikaly pro školské a turnerské potřeby na území Německa. Rozšířené byly zpočátku rozličné formy zaháněné. Odlišovaly se od sebe velikostí a uspořádáním hřiště, používaným hracím náčiním či pravidly o hraní s míčem a počtem hráčů. Dochovaly se jejich různé názvy: Ballvertreiben, Balltreiben či Parteiball, Stossball (míč nebyl chytán a házen, ale odbíjen), Schleuderball (používal se míč s poutkem), Grenzball (velký plný míč), Raffball (malý plný míč).

Právě v raffballu získala zaháněná postupně sportovní charakter. Z variant raffballu jsou nejznámější Kochova (pravidla publikována 1897), Hirschmannova (1912) a Schulzova (1915). Obecné znaky pravidel popisujeme v příloze.

Od varianty raffballu s brankami bylo velice blízko k tzv. torballu. Torball byl znám především ve dvou úpravách: Wiesbadener Torball (1908) a Pforzheimer Ball (1909). Hřiště na torball bylo asi 20m x 40m veliké s obdélníkovými brankovišti a s brankami 2,5m širokými a 2m vysokými. Berlínská turnerská rada propagovala v letech 1915-1917 torball jako ženskou bojovou hru. A právě zde v Berlíně prosadil tělocvikář Max Heiser na schůzce zástupců ženského a mládežnického turnerského výboru 29.října 1917, že hra označovaná dosud jako torball ponese nadále pojmenováni handball. V Heiserově podání byl zakázán pohyb s míčem a jakýkoliv boj o míč.

V roce 1919 provedl berlínský učitel Carl Schelenz zásadní úpravy pravidel, které lze považovat za prvotní variantu dnešního handballu. Schelenz nejen zavedl možnost tří kroků při uvolňování s míčem, boj o míč a zmenšení míče na dnešní velikost, ale také přenesl hru na větší fotbalová hřiště. Tato úprava pravidel pomohla řešit problém hřišť (mohla být využívána hřiště na kopanou) a vyhovovala z obsahového hlediska i mužům. Schelenzovo pedagogické působení na kursech Německého říšského výboru pro tělesnou výchovu v Berlíně dopomohlo rychlému šíření handballu do dalších oblasti Německa a německy mluvících zemí.

První sportovní utkání v handballu mužů se uskutečnilo v únoru 1920. V témže roce vypsal Svaz braniborských atletických spolků (VBAV) pohárovou soutěž a hned nato uspořádali soutěž také turnéři (DT). První mezistátní utkáni se hrálo v r.1925 (Německo-Rakousko, muži, 3:6). Až do r.1934 se hrála v Německu nejméně tři samostatná mistrovství: soutěž sportovních klubů (DSB), soutěž turnerů (DT) a soutěž dělnického turnerského a sportovního svazu (ATSB). Organizační roztříštěnost a chybějící handballová ústředí (národní i mezinárodní) byly také příčinou existence několika mutací pravidel.

V dělnických jednotách se handballová pravidla lišila od jiných spolků zvláště ve dvou bodech: míč musel být držen tak, aby se nedotýkal těla; při volném hodu nebyla povolena přímá střela na branku. Handball byl zařazen do programu dělnických olympiád v r.1925 ve Frankfurtu a v r.1931 ve Vídni.

Předpoklady ke sjednocování pravidel handballu byly vytvářeny postupně, v souvislosti se vznikem a vývojem mezinárodních organizací. Základ nadnárodního řízení handballu byl položen v srpnu 1926. Na VIII.kongresu mezinárodní amatérské atletické federace (IAAF) v Haagu byla vytvořena zvláštní komise, jejímž úkolem bylo řízení míčových her hraných rukama (handball, ale také národní házená, basketball, courtball, voleyball, faustball aj.). Tato komise navrhla opatření, která byla na IX.kongresu IAAF (Amsterodam 1927) přijata. Míčové hry hrané rukama byly rozděleny do tři skupin: handball, courtball, basketball. Pro první skupinu pak byla jako mezinárodně platná uznána pravidla německého handballu (házené o jedenácti hráčích). Tím přišla naše národní házená o významnou možnost mezinárodni patronace.

Úsilí příznivců jmenovaných míčových her (vůdčí postavení mezi nimi měli zastánci handballu) o samostatnost a snaha prosadit se také v olympijském hnutí vedly k odtržení od IAAF. Při příležitosti olympijských her v Amsterodamu se konal v srpnu 1928 ustavující kongres mezinárodní amatérské handballové federace – Internationale Amateur Handball Federation. Prezidentem i sekretářem IAHF se stali Němci. Za povšimnutí stojí, že ve čtyřčlenné radě byl rovněž Čechoslovák Trantina a pozdější předseda mezinárodního olympijského výboru Brundage. Technická komise IAHF se členila opět na tři oddělení: handball, courtball, basketball. Prvního kongresu se zúčastnili zástupci 10 zemí. Ještě koncem r.1928 byla vydána oficiální pravidla IAHF pro handball v němčině, angličtině a francouzštině.

II. kongres IAHF se uskutečnil v r.1930 v Berlíně. Trantina nebyl do rady IAHF znovu zvolen, a národní házená tak ztratila poslední kontakt s touto organizací. Důležitým usnesením kongresu byl požadavek na zařazení handballu, courtballu a basketballu do programu letních olympijských her v Los Angeles (1932). Mezinárodní olympijský výbor (IOC) vyslovil v r.1931 s touto žádostí IAHF souhlas. Turnaj v handballu se však na OH 1932 pro organizační a ekonomické potíže nekonal. V r.1934 rozhodl kongres IOC o zařazení handballu do programu letních olympijských her v Berlíně. Tohoto olympijského turnaje (1936) mužů v handballu se zúčastnilo šest družstev.

První mistrovství světa v handballu mužů bylo pořádáno v r.1938 v Německu a zúčastnila se ho družstva deseti evropských zemí. ČSR reprezentovalo družstvo složené ze sudetských Němců. Další sportovní plány, včetně handballového turnaje na neuskutečněných olympijských hrách v r.1940 v Tokiu, byly událostmi druhé světové války zmařeny. Činnost IAHF nebyla po válce obnovena. Na její sportovní tradice navázala nová mezinárodní federace házené (viz dále). Zájem o handball opadal jak přirozenou cestou, tak i po administrativních opatřeních v některých zemích, např. v bývalé NDR a bývalém SSSR. V současné době se konají regionální a turnajové soutěže již jen v Německu.

V Československu se handball nikdy příliš neprosadil. Do roku 1945 byl hrán československou německou menšinou, která si ustavila v r.1932 svůj handballový svaz. V letech 1948 až 1951 byl handball v ČSR řízen ústředím pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích. V r.1948 se v Praze sehrálo i první oficiální utkání českých družstev v handballu mužů. V r.1949 se zúčastnilo naše reprezentační družstvo žen mistrovství světa a obsadilo mezi čtyřmi účastníky 3.místo. Celostátní soutěž v handballu byla vypsána poprvé v r.1950, naposledy v r.1956, většinou pouze pro mužská družstva. Vyslání československého mužstva na turnaj při příležitosti světového festivalu mládeže v Moskvě v r.1957 mělo spíše solidární charakter a bylo naší poslední oficiální handballovou akcí.

Vývoj házené 

Za první formu házené lze považovat hru, kterou zavedl v Dánsku pro žáky ordrupského gymnázia učitel Holger Nielsen v r.1898. Hra byla nazývána haandbold. Haandbold se v Dánsku poměrně rychle rozšiřoval. Již v r.1904 byl založen dánský Haandboldový svaz, který organizoval pravidelné soutěže. O dva roky později byla vydána pravidla haandboldu knižně (NIELSEN 1906).

Dánské hnutí ovlivnilo pravděpodobně i vývoj házené ve Švédsku. Zde, nejdříve rovněž na školách, se počátkem našeho století začal hrát tzv. handboll v poněkud odlišné podobě od haandboldu. Hrál se převážně v halách, proto byly rozměry hrací plochy poměrně malé. První utkání v handbollu se uskutečnilo v r.1907 mezi námořními školami v Karlskroně.

Pro mezinárodní rozvoj házené byl klíčovým rok 1934, kdy III.kongres IAHF konaný ve Stockholmu uznal skandinávská pravidla. Pod záštitou IAHF se pak konalo 5. a 6.února 1938 v Berlíně první mistrovství světa v házené mužů. Čtyři zúčastněná družstva se střetla každé s každým, délka utkání byla pouze 2x15 minut.

Druhým klíčovým mezníkem rozvoje házené se stal zakládající kongres Internationale Handball Federation v r.1946 v Kodani. Mezi osmi zakládajícími národními federacemi byly zastoupeny čtyři skandinávské země. Sídlem IHF bylo až do r.1950 Švédsko. Poté byl sekretariát IHF přemístěn do švýcarské Basileje, ve které je dodnes. Německo bylo do IHF přijato až v r.1950. I když v IHF pokračovalo, podobně jako v IAHF, společné mezinárodní řízení házené i handballu, přispěly výše uvedené okolnosti k tomu, že házená postupně výrazně dominovala. Poslední mistrovství světa v handballu se uskutečnilo pro ženy v r.1960, pro muže v r.1966. Mistrovství světa v házené se konala od konce padesátých let pro obě kategorie v tříletých cyklech. V r.1972 byla házená mužů poprvé na programu olympijských her, v r.1976 se uskutečnil i první olympijský turnaj žen. Viz též kapitola Mezinárodní organizace a soutěže v házené.

Oddílová družstva z českých zemí se utkala v házené oficiálně poprvé 30.listopadu 1947 (ZJŠ Sparta Bratrství - Sokol Úvaly). Iniciátorem utkání byl Jan Radotínský, který se seznámil s házenou v létě 1947 na vysokoškolském zájezdě do Francie. Zajímavé vzpomínky Jana Radotínského jsou zaznamenány výše.

V dubnu 1948 byl při jednání zájemců o házenou z Tyršova pražského sokolského kraje ustaven Přípravný výbor pro mezinárodní házenou. Koncem téhož roku vzniklo při ČOS Ústředí pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích (viz výše). V r.1950 se uskutečnila první mistrovská soutěž v házené mužů i žen. Po vzniku společného ústředí pro národní házenou, handball i házenou v únoru 1951 došlo u nás k zákazu hraní házené v letním období. Házená se měla nadále hrát pouze v zimě v halách jako doplňková hra. Mistrovská soutěž v házené byla zrušena a oddíly měly přihlásit svá družstva do soutěží národní házené. Toto ustanovení, i když platilo ještě v r.1952, však nebylo příznivci házené plně akceptováno, zvláště na Slovensku.

Vznik Ústřední sekce házené koncem r.1952 umožnil v Československu další nerušený vývoj této sportovní hry. Díky národním házenkářským tradicím a podmínkám socialistického sportovního systému jsme patřili v padesátých a šedesátých letech mezi absolutní světovou házenkářskou špičku. Své čelní postavení jsme si pak ve stále silnější a početnější konkurenci udržovali s menšími výkyvy též nadále.

Jak ženy v r.1957, tak muži o deset let později dosáhli světového prvenství. Svou poslední medaili z MS přivezly ženy v roce 1986, když ve finálovém utkání podlehly družstvu bývalého SSSR. Muži stáli na stupních vítězů naposled na OH 1972.

Naše nejúspěšnější klubové mužstvo Dukla Praha zvítězilo v soutěži Poháru mistrů celkem třikrát, v letech 1957 (pod hlavičkou městského výběru Prahy), 1963 a 1984. V ženách jsme stejnou soutěž vyhráli jednou díky Spartaku (Spartě) Praha v roce 1962.

V roce 1964 jsme se stali pořadateli mistrovství světa mužů. Při této příležitosti se též uskutečnilo v Praze první světové odborné sympozium trenérů s účastí kolem 250 osob.

V roce 1968 byly položeny základy vzniku Českého svazu házené (ČSH), který byl společně se Slovenským zvazem hádzanej (SZH) zastřešen Československým svazem házené (ČSSH). Kongres IHF v r.1968 zrušil, na protest proti invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy na území Československa, mistrovství světa žen, které se mělo koncem téhož roku uskutečnit v bývalém SSSR.

V roce 1974 byl poprvé uspořádán mezinárodní turnaj reprezentačních družstev žen v Chebu, který si získal světovou vážnost a oblibu. V r.1978 se stalo Československo dějištěm mistrovství světa žen. Podle statistiky ÚV ČSTV k 1.1.1987 se házená se svými 42 351 registrovanými členy řadila na osmé místo mezi sportovními odvětvími, která byla tehdy v Československu pěstována.

Po listopadu 1989 došlo k vytvořeni Československé konfederace sportovních a tělovýchovných svazů (ČSKSTS) a Československý svaz házené se stal jejím členem. V roce 1990 jsme organizovali mistrovství světa mužů. V tomto období jsme se také (zejména osobou Jaroslava Mráze) významně podíleli na vzniku EHF. Jedna z přípravných schůzek se konala v Praze.

Po rozdělení Československa a vzniku České republiky k 1.1.1993 se ujal Český svaz házené - nadále sdružený v Českém svazu tělesné výchovy (ČSTV) - řízení mezinárodního styku a samostatné české reprezentace. Po dohodě se SZH, s IHF a s EHF převzal ČSH na mezinárodním poli nástupnictví za bývalou ČSFR v mužích, Slovensko v ženách. Mistrovství světa mužů ve Švédsku a MS žen v Norsku v r.1993 však byla ještě obeslána společnými československými družstvy pod hlavičkou UCS (Unified Team of Czech and Slovak Republic).

V neustále se rozšiřující a vyrovnávající konkurenci je jakýkoliv úspěch neobyčejně obtížný. Přesto ani po rozděleni Československa neztratila reprezentační družstva České republiky svůj kontakt s elitou. Od roku 1994 se naši muži kvalifikovali na dvě ME (1996, 1998) a na dvě MS (1995, 1997). Ženy se probojovaly na jedno ME (1994) a na dvě MS (1995, 1997). Reprezentační družstvo dorostenek získalo na ME 1994 první ryze českou medaili (ve finálovém střetnuti jsme prohráli s Ukrajinou). Stejného úspěchu dosáhli na ME 1997 naši dorostenci (porážka až ve finále se Švédskem).

Aktivní jsme byli rovněž funkcionářsky a organizačně. Při vzniku samostatné České republiky jsme měli pouze jedinou dvojici mezinárodních rozhodčích a jednoho funkcionáře v orgánech IHF či EHF. Současná bilance jsou čtyři páry rozhodčích s mezinárodní kvalifikací, čtyři funkcionáři v komisích IHF a EHF a pět delegátů EHF. V roce 1996 se poprvé uskutečnil Vánoční turnaj mužů za účasti úřadujícího olympijského vítěze Chorvatska, mistra světa Francie, mistra Evropy Ruska a družstva Česka. Byly uspořádány také tři konference ČSH, v letech 1993, 1995 a 1997.

Hlavní úsilí funkcionářů házené v Čechách na kterékoliv řídicí úrovni je však stále více zacíleno na získávání nejnutnějších finančních prostředků pro vlastní činnost. Přesto jsou kluby a oblasti, ve kterých se daří ty největší obtíže překonávat a věnovat patřičnou pozornost také dětem a mládeži, naší házenkářské budoucnosti. Za všechny jmenujeme alespoň Havlíčkův Brod, Plzeň, Lovosice, Jindřichův Hradec, Olomouc, Zubři, Zlín, Nové Veselí či Karvinou...

Vývoj miniházené 

Sport nemá pouze zábavné a zdravotní funkce. Prvek soutěže, který je v něm obsažen, touha být lepším než ti druzí, snaha vyniknout co nejvíce zdokonalením svého výkonu jsou často ústřední hnací silou jeho rozvoje.

Šedesátá léta přinesla v tomto ohledu mimo jiné úsilí o co nejranější sportovní specializaci. Vyhledávání a získávání talentovaných dětí, pokud možno dříve než konkurenční sportovní odvětví, vyústilo v přizpůsobování velikosti hřiště a jeho zařízení dětským fyzickým rozměrům. Objevila se minikošíková, miniodbíjená, malý tenis (s dřevěnou pálkou), minikopaná. V roce 1967 jsem poprvé viděl pravidla miniházené, která vydal Španělský handbalový svaz. Nešlo o "úřední materiál", nýbrž o poutavý propagační sešitek, který se převážné obrazovým a stručným textovým zpracováním (trochu na způsob comics) obracel přímo k dětem.

Nevím a netroufám si tvrdit, že tato brožurka byla svého druhu první. Příznačné však je, že dlouhodobě orientovaná rozvojová koncepce Španělů (propagace miniházené v ní tvořila jeden z kroků) byla úspěšně završena. Házenkářsky dříve neznámá země se dostala do elity nejvyspělejších, a to jak z hlediska členské základny, tak z hlediska výkonnostního.

Miniházená je určena většinou dětem ve věku od šesti do deseti let, v některých případech až do dvanácti let (Bulharsko, Irsko). Počet hráčů je jen zřídka šest plus brankář, častěji se hraje s pěti, hlavně ale pouze se čtyřmi hráči v poli. Až na dvě výjimky (Bulharsko a Česká republika) se hraje na hřištích menších rozměrů. Nejčastěji 13x20 metrů. Takto lze totiž na jednom normálním házenkářském hřišti vytyčit tři plochy pro miniházenou. Velikost branky je ponejvíce 160x300cm, ale také např. 180x270 (Španělsko) nebo 165x230 (Irsko). Čára brankoviště se opisuje od branky zpravidla ve vzdálenosti 5 či 4,5 metru. Obvod míče nepřesahuje 50 cm. V některých zemích se podle stáří dětí odlišují dvě formy miniházené. Ve Švédsku hrají 6 až 8letí chlapci a dívky společné na hřišti 12x24 m, s brankami 120x150 cm a s míčem z pěnové hmoty. Starší děti (chlapci a děvčata oddělené) pak na hřišti stejných rozměrů mají branky 170x200 cm a kožený míč s obvodem přibližné 50 cm.

Zajímavá je rakouská koncepce, využívající školní prostředí a zařízeni tělocvičen. Místo miniházené jsou organizována utkání a turnaje v házené na žíněnky (Mattenhandball), které opřeny o stěnu nahrazují branky. Čára brankoviště je vedena rovnoběžné s brankovou čarou (vzdálenost pět metrů). Hráči v poli (čtyři) nesmějí zakončit útok střelbou dříve, dokud každý z nich neobdržel alespoň jednou přihrávku.

Od roku 1996 se péče o miniházenou objevila rovněž ve statutech EHF a IHF. Rozhodováni o pravidlech miniházené je však nadále ponecháváno na jednotlivých národních házenkářských svazech, mimo jiné proto, že nejsou pořádány žádné oficiální mezinárodní soutěže.

Vývoj plážové házené 

Plážová házená (beach-handball) se objevuje v Evropě začátkem devadesátých let. Velice aktivní byli zprvu zejména Italové. Ve známých přímořských letoviscích láká plážová házená ve večerních hodinách početné publikum a tím získává též přízeň sponzorů. V Itálii se také v roce 1993 při svých prázdninových pobytech seznámila s plážovou házenou první česká družstva.

Zájem o plážovou házenou rychle vzrůstá. Každým rokem se koná v letním období značné množství klubových turnajů. V česku byl poprvé takovýto turnaj uspořádán v létě roku 1997 v režii házenkářského klubu z Králova Pole. V červnu 1998 bylo připraveno naše první otevřené národní mistrovství. Od roku 1996, ve kterém se plážová házená dostala do statutů EHF a IHF, se projevují snahy zorganizovat také vrcholové soutěže reprezentačních družstev.

První kontinentální mistrovství v plážové házené se uskutečnilo v americkém světadíle počátkem roku 1998. Na pláži Copacabana v Rio de Janeiru bylo za účasti šesti mužských národních celků vybojováno následující pořadí: 1.Brazílie, 2.Kuba, 3.Argentina, 4.USA, 5.Uruguay, 6.Kanada.

V roce 1998 byl přichystán první otevřený turnaj (klubová i reprezentační družstva) pod patronací EHF v Portugalsku. Mezinárodni asociace neolympijských sportů zařadila plážovou házenou do programu svých světových her, které proběhly v roce 2001 v Japonsku. Pravidla pro plážovou házenou byla naposled schvalována Radou IHF v březnu 1998.
Připravil Doc. PhDr. František Táborský Csc.