„Hraní proti klukům mi dalo hodně,“ vzpomíná talentovaná Denisa Holeňáková na své začátky v Liberci

Momentálně jste hráčka pražské Slavie Praha, avšak váš první kontakt s míčem proběhl na palubovce v liberecké hale. V kolika letech jste se k házené dostala a inspirovala vás k výběru sportu vaše maminka, která se může pyšnit dvěma mistrovskými tituly?

Ano, začínala jsem s házenou v Liberci. K házené jsem se dostala v 8 letech a přivedla mě k ní mamka, která ji hrávala a byla úspěšná.

Jak již bylo řečeno, sama pocházíte z velmi sportovní rodiny (pozn. otec Miroslav Holeňák, fotbalista, bývalý hráč Slovanu Liberec, matka Ivana Holeňáková, házenkářka, bývalá hráčka Novesty Zlín). Existovala vůbec možnost, že byste se nevěnovala sportu?

Už od malička jsem hodně sportovala, avšak když taťka ještě hrával, dělala jsem roztleskávačku. Roztleskávala jsem na jeho zápasech a strašně mě to bavilo. Ve svých, tuším, jedenácti letech jsem si musela vybrat mezi házenou a roztleskáváním. Nakonec zvítězila házená, ale v tu dobu mě víc bavilo tancovat, takže mě trošku postrkovali rodiče, protože větší talent jsem měla právě na házenou.

Cítila jste při dospívání nějaký tlak od rodičů, kteří sami byli výbornými sportovci, na vaše výkony?

Rodiče mě vždy podporovali a nikdy na mě netlačili, za což jsem hrozně ráda. Pokud se mi nedařilo, tak mě vždy podpořili.

Jak to vypadá u vás doma po vašem zápase? Řešíte herní situace s rodiči, radí vám, jak některé vyřešit líp, nebo je pro vás po příchodu domů házená tabu?

Pokud se mi nedaří, tak se o tom po zápase strašně nerada bavím. Potřebuju si to vždy v hlavě srovnat sama. Samozřejmě mamka, jakožto bývalá skvělá házenkářka, mi má vždycky co říct, takže mi třeba poradí co zlepšit, někdy mi něco vytkne, ale také mě pochválí a vždy podpoří. U taťky bych řekla to samé, ten mi spíš radí z pohledu diváka.

Házenou hraje i vaše mladší sestra Melisa, ze starších žákyň Liberce hostuje do Slavie, dalo by se říct, že následuje vaše kroky. Bavíte se spolu o házené, nebo radši probíráte jiná témata?

Ano, sestra taky hraje a řekla bych, že je na dobré cestě. Moc jí to přeju a hodně jí fandím. Zároveň bych řekla, že jsem její největší kritik, vždycky se jí snažím radit, někdy možná až moc (smích). Házenou spolu často řešíme, v téhle době spolu i individuálně trénujeme.

I přesto, že už teď hájíte barvy jiného týmu, s házenou jste začala ve svém rodném městě, v Liberci. Vzpomínáte si na své začátky?

Na svoje začátky vzpomínám strašně ráda. Nebýt házené v Liberci, myslím, že bych teď nehrála. S Libercem jsme měly skvělou partu holek a musím říct, že jsem prožila skvělé dětské házenkářské roky. Až do starších žákyň jsme hrávaly proti klukům. Pamatuju si to dodnes, hrály jsme například proti Jičínu (kamarád, proti kterému jsme hrály, teď hraje extraligu). Taky jsme hrály proti klukům z Liberec - handball, kteří nás vždycky poráželi, ale jednou, v posledním kole, jsme je dokázaly porazit a všichni kluci se rozbrečeli (smích).

 Máte pocit, že váš liberecká házená připravila dobře na přestup do Slavie? Pod vedením kterého trenéra jste pocítila největší házenkářský posun?

Myslím, že mi hodně dalo právě  hraní proti klukům, byla jsem taková více otrkaná, přece jenom klučičí házená je jiná než dívčí. V Liberci vděčím za všechno Lucce Christianové, ta se mnou byla v mých začátcích, naučila mě házet  a všechny ostatní základy. Vždy mě podporovala a stála při mně, takže jí tímto moc děkuji. Největší posun cítím asi díky vedení Michala Červenky ve Slavii v mladším dorostu i v reprezentaci W17. Řekla bych, že v mladším dorostu jsem byla hodně pozadu oproti holkám ze Slavie, a on dokázal, abych se jim dorovnala, takže když jsem pak přešla do staršího dorostu, tak už to na mě častokrát docela stálo a dávala jsem opravdu hodně gólů.

Co všechno se pro vás změnilo po přestupu do pražského týmu? Bylo pro vás jako pro hráčku z „menšího“ klubu, která měla jistou pozici v týmu, složité se adaptovat na jiný přístup k házené a větší konkurenci, která s příchodem do Slavie přišla?

Bylo toho hodně, nejvíce asi to, že se trénovalo každý den, neměla jsem už vlastně čas na žádné jiné aktivity. Taky pro mě bylo hodně náročné cestování, protože první rok jsem dojížděla na tréninky a bylo to hodně vysilující, podepsalo se to celkem i na výkonech, moc se mi v tu dobu nedařilo, protože skoro každodenní dojíždění z Liberce do Prahy, kdy strávíte na cestě více času, než na tréninku, je opravdu náročné. Do toho jsem se ještě učila na přijímačky na střední školu. Adaptovat se do týmu ve Slavii pro mě zas tak složité nebylo, jelikož slávistky měly zrovna zraněnou jejich jedinou střední spojku, Veroniku Holečkovou, moji skvělou kamarádku, se kterou hraju dodnes. Takže když jsem přišla do šatny a oznámila jsem holkám, že jsem střeďačka, doslova jásaly. Nemohla jsem si přát vstoupit mezi lepší holky. Hodně lidí mi říkalo, že pražské holky jsou namyšlené, tak jsem se toho bála, ale opravdu tomu tak nebylo. Samozřejmě konkurence byla, ta je vždy, ale já to mám ráda, mám aspoň motivaci se stále zlepšovat.

Po přestupu do Slavie přišla i první pozvánka do dorostenecké reprezentace. Jak na tenhle okamžik vzpomínáte?

Svoji první pozvánku mám pořád schovanou a na okamžik vzpomínám moc ráda. První pozvánka vlastně ještě nebyla ani do reprezentace, ale byla do Nymburku, kde se vybíralo z 60 talentovaných hráček mého ročníku 2002. Další rok měly sraz 2003, z nich se taky vybralo pár talentovaných hráček a teprve pak se vytvořila reprezentace dorostenek. Prošla jsem skoro všemi kempy a jsem za to strašně vděčná. Seznámila jsem se se super holkama z celé republiky, a vlastně už ve svých 15 letech jsem si mohla zahrát s lvíčkem na prsou.

S dorosteneckou reprezentací jste zažila velký úspěch, první místo na Mistrovství Evropy B v Itálii. Finálový zápas nabídl pořádné drama, o vítězství jste rozhodly až po sedmimetrových hodech. Jste v podobných situacích spíše nervózní, nebo víte, že musíte zachovat chladnou hlavu, abyste co nejvíce pomohla týmu?

To byl asi doposud, ještě s juniorskou olympiádou v Baku, můj největší házenkářský zážitek. Měly jsme tam skvělé podmínky a opravdu jsme okusily, co znamená vrcholová házená. Ve finálovém zápase jsme celou dobu prohrávaly, ale na konci jsme dokázaly srovnat. Měla jsem tu možnost být na hřišti, když jsme dorovnávaly a vsítila jsem i nějaké góly, což jsou pro mě opravdu cenné zkušenosti. S týmem jsme se neuvěřitelně podporovaly, v bráně nás držela skvělá brankářka Adéla Srpová. Nakonec jsme na sedmičky dokázaly vyhrát. Jednu z pěti sedmiček jsem střílela i já, dala jsem ji, ale pokud bych ji nedala, tak bychom prohrály. Musím přiznat, že jsem si to v ten moment ani neuvědomovala, věřila jsem, že ji dám, hodně mě podporovaly i holky. Nervózní jsem samozřejmě byla, ale jak říkám, pokud máte kolem sebe tým, který vás podporuje, je to jednodušší.  

Aktuálně jste i členkou a důležitou oporou juniorské reprezentace. Jak vidíte svou roli v týmu právě při reprezentačních srazech a jaká je atmosféra v kabině při srazech reprezentace? Jste stále konkurentky, jako v ligových soutěžních utkáních, nebo táhnete za jeden provaz?

Řekla bych, že musím stále ještě na hodně věcech pracovat, takže nevím, jak bych přesně popsala svoji roli. V repre jsou skvělé házenkářky a je tam velká konkurence. Partu máme ale skvělou, hodně se podporujeme a vzájemně si radíme. Vždycky se na sebe těšíme a zahodíme spory z ligy, třeba s holkami z DHK BANÍK MOST se v lize nesnášíme, ale v repre jsme jedna rodina. Myslím si, že tak by to mělo být.

Od této sezóny jste se stala plnohodnotnou členkou kádru DHC Slavia Praha hrajícího MOL ligu. V minulé sezoně jste už pár zápasových minut posbírala, avšak větší šanci dostáváte právě teď. Pociťujete velký rozdíl oproti působení v dorosteneckých kategoriích a právě v ženské nejvyšší lize?

Je to rozhodně úplně něco jiného, už je to házená mezi dospělými a je to opravdu na jiné úrovni. Je to pro mě hodně těžké, ale snažím se ukázat, že na to mám. V minulé sezóně jsem měla tu možnost zahrát si dva zápasy, dostala jsem od trenéra pár minut na konci zápasu a byla jsem strašně nervózní, ale myslím, že mi to hodně dalo, a alespoň jsem věděla, co mě v další sezóně bude čekat, a hlavně, že to nebude jednoduché.

Aktuální sezóna byla bohužel přerušena z důvodu vládních nařízení týkajících se onemocnění COVID-19. Jaké máte plány na nadcházející období bez házené, odpočinek či trénink v omezených podmínkách?

Já slovo odpočinek moc neznám. Samozřejmě vůbec nepodceňuji regeneraci a vím, že je určitě někdy hodně důležité si odpočinout. Mám ale trénování ráda. Jdu si ráda sama zaběhat, či si doma zacvičím. Od kondičního trenéra z reprezentace mám individuální program, takže ho plním, ačkoliv teď už v omezených podmínkách.

Jaký je váš sportovní sen? Vyhrát titul, seniorská reprezentace, zahraniční angažmá..?

Moc bych si přála zahrát si jednou v seniorské reprezentaci. Momentálně je můj sen, abych se ukázala v MOL lize ve Slavii, chci na sobě hodně pracovat, abych se třeba časem dostala do základní sestavy. V budoucnu bych určitě ráda vyzkoušela zahraniční angažmá, někde, kde je házená na vysoké úrovni.

V současnosti jste jedna z nejnadějnějších mladých házenkářek. Co byste vzkázala mladým hráčkám, které ve vás vidí svůj vzor?

Já si myslím, že mám ještě hodně co zlepšovat, abych se tak vůbec mohla nazývat. Musím na sobě ještě hodně makat. Každopádně si myslím, že nějakou nelehkou dřinu už za sebou mám a vzkázala bych holkám, aby si nepřestávaly jít za svým snem, nic nevzdávaly, dělaly to, co je baví s nadšením a hlavně, aby to dělaly pro sebe.