Pro Handball+ Lucie Kantůrková

Foto archiv Petry Khekové (Čumplové)

1. díl - Jak dnes žijí: Petra Kheková (Čumplová).

Petře, které v házenkářských kruzích dodnes nikdo neřekne jinak než Čumpla, byla házená jako sport s ohledem na házenkářské rodiče souzena. I když jako malá si na základní škole s rozšířenou TV vyzkoušela všechny sporty. Ale i díky paní učitelce Tesaříkové se jí házená natrvalo usídlila v srdci. A pro českou házenou to byla jednoznačně výhra, protože trojnásobná Nejlepší házenkářka České republiky byla jedním z našich sportovních klenotů své doby.

Vizitka:

Jméno: Petra Kheková (rozená Čumplová)

Narozena: 7. 5.

Děti: Matouš (10 let), Kryštof (14 let)

Největší úspěchy:

Házenkářka roku 1991, 1998, 1999

Účast na: MS 1993, 1995, 1997, 1999, 2003 + ME 1994, 2002

Zisk německého poháru s Leverkusenem (2001/2002)

3x nominace do Výběru Evropy

1x nominována do Výběru světa

Mistr ČR, ČSSR, vítězka Českého poháru žen.

Malá Čumpla začínala svoji házenkářskou kariéru na Slavii. Už v patnácti letech zažila debut v týmu dospělých, se kterým stihla ještě jeden federální titul a také titul Mistr ČR a vítězství v Českém poháru žen. V roce 1995 si vyzkoušela svoje první zahraniční angažmá v německém Mindenu. Ještě v době, kdy mohl každý německý celek angažovat jedinou cizinku do svých řad. Po roční zkušenosti v Mindenu doplnila Moniku Ludmilovou v dalším německém celku Mainzlaru. I pod vedením slovenského trenéra Tomáše Kuťky zde strávila čtyři sezóny. V roce 2000 se naposledy stěhovala, a to do Leverkusenu, o jehož angažmá sama říká, že to byla její nejlepší štace v Německu. Po třech letech v barvách Bayeru pak dala vrcholové házené sbohem (s reprezentací se rozloučila po MS 2003) a vrátila se zpátky do rodného Česka.

Přestože má Petra vystudovanou právnickou fakultu a za sebou advokátní zkoušku, po které může samostatně působit, vybrala si nakonec povolání zcela jiné. Nejen o tom se dočtete v rozhovoru s jednou z legend české ženské házené.

Petro, ty jsi při házené vystudovala právnickou fakultu. Jak těžké bylo skloubit profesionální sport a vysokoškolské studium?

„S odstupem času to za tak těžké nepovažuji. V té době ještě neexistoval žádný kreditový systém, na přednáškách i seminářích byla dobrovolná účast, což mi vlastně už od prvního ročníku umožňovalo téměř vlastní formu distančního studia. Přestože jsem studovala prezenčně. Tři roky jsem vystudovala ještě za mého angažmá ve Slavii, zbývající dva už pak při hraní v Německu. V závěru studia, kdy jsem měla před odevzdáním diplomové práce, jsem si přetrhla vazy v koleni. Takže tu finální část jsem vlastně mohla absolvovat v klidu doma a školu dokončit.“

Jak jsi poznala, že ten poslední rok ve vrcholové házené je ten poslední?

„V Německu jsem nemohla dělat nic jiného než hrát házenou. I přesto, že jsme v tu dobu již byli v Evropské unii, tak jsem tam nemohla pracovat. A samotný sport už mi jako náplň života nestačil. Cítila jsem potřebu věnovat se tomu, co jsem vystudovala. Možná jsem se i bála, aby mi pracovní život neujel. Vrcholovou házenou jsem hrála od patnácti let, osm posledních let jsem strávila v Německu, už jsem na sobě cítila potřebu změny.“

Často se stává, že si sportovec uvědomí, že vlastně ještě nechce končit. Někdy se bojí budoucnosti, co bude v jeho životě dál, když sportovat přestane, protože v životě vlastně nic jiného nedělal. Ty jsi měla jasnou vizi, jaký bude život po házené?

„Naprosto. Věděla jsem, že se chci věnovat právnické činnosti. Myslím, že ten konec jsem trefila tak akorát. Samozřejmě jsem mohla ještě pár let hrát, ale už by mě to asi úplně nenaplňovalo. A možná bych i měla pocit, že jsem tím o něco v životě přišla. Po návratu do Čech jsem ještě pár let hrála nižší německou soutěž (pozn. autorky: s celkem Neudstadtu se dokonce ze čtvrté ligy probojovala až do druhé nejvyšší ligy), ale systémem v pátek trénink – v sobotu utkání. To skončilo v roce 2006, kdy jsem sportovní život vyměnila za život rodiče.“

Osm let v Německu předpokládám jazykově člověka vybaví dokonale. Jak ti pomohla znalost němčiny v tvé profesi?

„Němčinu jsem se naučila perfektně. V současné práci ji používám dennodenně a nemám problém komunikovat o těch nejsložitějších odborných tématech. Ale když jsem šla do Německa, neuměla jsem vůbec nic. A začátek byl kvůli tomu pro mě hodně krušný. Umět jazyk je to nejdůležitější, když se neumíte vyjádřit nebo nerozumíte běžným situacím, je to prostě špatný. A dnešní zaměstnání mám díky svému německému angažmá (pozn. autorky: viz další otázky).“

Ty jsi po návratu pracovala v advokátní kanceláři tvé maminky. Přestože právnický obor byl tvým splněným snem, věnovala jsi mu pět let studia a tři roky se pak připravovala na samostatnou pozici, nakonec jsi advokacii opustila. Proč?

„To, co mě lákalo na mém současném zaměstnání, je to, že to je týmová práce. V advokacii je člověk přeci jen sám, bojuje sám za sebe, za svého klienta. Oproti tomu má současná práce je hodně o týmové spolupráci a já jsem týmovej člověk.“

Místo advokátky tak teď působíš jako ředitelka společnosti zastupující firmu Esprit v České republice. Jak k tomu došlo a co tě nakonec zlákalo od tvého původního snu?

„Když jsem ještě hrála v Neudstadtu, byl jedním z partnerů klubu šéf Espritu pro německý trh. A pokud mám citovat jeho slova pro výběr mé osoby, tak to byla tato: má vystudováno, takže asi úplně blbá nebude. Sportuje, tím má moje sympatie. A je kapitánka, ideální člověk pro vedení firmy :) Esprit pro mě byla zajímavá a známá značka. Lákal mě ten zpětný kontakt s Německem. Byla to pro mě výzva, přestože nejsem úplně střelec, spíš mám ráda konzervativní jistoty. Ale zpětně jsem ráda, že jsem tenhle krok udělala. Moje vzdělání mi rozhodně pomohlo i tady, mám všeobecný přehled, dennodenně řeším smlouvy. Na druhou stranu dennodenně dělám s tabulkami, čísly, což jsem si předtím nedovedla představit.“

Petra Kheková dnes řídí firmu zastupující na českém trhu značku Esprit.

Co je náplní tvé práce?

„Vedu společnost, která zastupuje Esprit v ČR. Řešíme strategii firmy, otevíráme nebo bohužel i uzavíráme obchody. Řídím lidi, mám na starosti area manažery, kteří pak mají na starosti jednotlivé naše pobočky v zemi. Mám zodpovědnost za hospodářský výsledek firmy.“

Jak se změnil Esprit od doby, co jsi do něj nastoupila?

„Hodně. Já jsem nastoupila v roce 2005, v tu dobu jsme měli jediný obchod v Brně s deseti zaměstnanci. Teď máme deset obchodů a zaměstnanců 150. Ale byly doby, kdy jsme měli prodejen 18 a k tomu 250 zaměstnanců. Byli jsme ve všech regionálních městech. Po ekonomické krizi v roce 2012 jsme věděli, že nákupní síla v regionech není dostatečná, aby bylo možné všechny obchody provozovat. Aktuálně jsme tedy na deseti prodejních místech.“

Je český trh nějak specifický pro firmu s oblečením, liší se nějak od ostatních evropských trhů?

„Není to úplně identické a samozřejmě to, co se prodává v Německu skvěle, tak nemusí zákonitě fungovat u nás. U nás se třeba prodávají barevnější věci než v Německu. Nabídku máme stejnou, jen přizpůsobujeme barvy. Zboží se vždy objednává půl roku dopředu na základě uskutečněných prodejů z předchozí doby. Česká republika je relativně malý trh. Německo má největší trh pro Esprit celosvětově. Ale i u nás je kupní síla dostatečná, aby to firmě stálo za to mít v ČR obchody.“

Petra Kheková dnes řídí firmu zastupující na českém trhu značku Esprit.

Jak těžké je prosadit se s firmou na oblečení na českém trhu?

„Je to těžký. I v Německu nám říkají, že taková nabídka značek, které tu máme, ani u nich není. Je to každodenní boj o každého zákazníka. Ale máme štěstí, že máme známou značku, která má kvalitní oblečení.“

Co tě Esprit naučil? Nebo co ses musela naučit pro Esprit?

„Když jsem do firmy přišla, tak jsem v tom samozřejmě plavala. Musela jsem se naučit orientovat se hlavně v hospodářských číslech, se kterými jsem do té doby vůbec nebyla ve styku. Musela jsem se naučit řídit lidi. Ale určitě i díky sportu jsem k tomu měla blíž, v týmu jsem vyrostla a s týmem jsem žila celý svůj život.“

Jaký je dopad celosvětové pandemie na obchod s oblečením konkrétně ve vaší společnosti?

„Bohužel obrovský, samozřejmě v negativním slova smyslu. Měli jsme dva měsíce zavřené obchody, přičemž máme provozovny v největších nákupních centrech. Propad zákazníků je extrémní, přes léto nám chybělo nějakých třicet procent zákazníků, s nástupem roušek se jejich počet snížil na polovinu běžného čísla. A v centru Prahy to není jen o turistech, chybí i čeští zákazníci, kteří teď pracují na home office. Celá atmosféra společnosti ovlivňuje náladu spotřebitelů. A naše obchody jsou postavené na tom, že zákazník si má udělat radost a mít zážitek z nakupování. To teď samozřejmě vůbec nefunguje. Když už kupující přijde, tak se snaží strávit nákupem co nejméně času a být v co nejkratším kontaktu. Ale my máme skvělý tým na centrále i v obchodech, tuhle krizi určitě zvládneme!“

Pojďme k trochu veselejšímu tématu: obě tvoje děti se věnují sportu, byla bys ráda, kdyby se sportu věnovali i na vrcholové úrovni, jako to bylo u tebe?

„Jako většina rodičů si přeju, aby sportovali. Do života je to ohromné plus. Před chvílí ses mě ptala, co mě Esprit naučil. Určitě spoustu věcí, ale to, co mě nenaučila moje práce, to mě naučil sport. Tvrdě pracovat, být zodpovědná, týmová, cílevědomá. A to vše jsem získala díky sportu a pomáhá mi to i v mém zaměstnání. Proto budu ráda, když se sportu budou věnovat i Matouš s Kryštofem. Rozhodně nepotřebuji, aby sportovali vrcholově. Ostatně to nebyl ani můj cíl, byla to jen pomyslná třešnička na dortu.“

Petra Kheková se syny.

Ty jsi se nakonec ke sportu sama vrátila a nastupuješ v Pražském přeboru za tým Střešovice S, ve kterém jsi se vedle svých bývalých spoluhráček ze Slavie potkala i se svou sestrou Vlaďkou. Kdy, jak a proč tento tým vznikl?

„Myšlenku tomu dalo veteránské ME v roce 2014 v Praze, na kterém jsme se daly dohromady po patnácti letech s bývalými spoluhráčkami ze Slavie. Znovu nás to chytlo a rozhodly jsme se, že šampionátem to neskončí. Trénuje nás skvělý Karel Dlouhý, který mě vedl už v dorostu a později v ženách na Slavii. Sice nás ty zápasy už hodně bolí, ale hrozně nás to spolu baví. Takže dokud bude síla, budeme hrát.“

Petra Kheková fandí se sestrou na EURU 2020 ve Vídni.

Na kterou z házenkářek ráda vzpomínáš nebo které setkání ti zůstalo v paměti dodnes?

„Napadá mě Mária Ďurišinová. S ní jsem hrála, když jsem začínala v nároďáku tenkrát ještě Československa. To je legenda, nejlepší střelkyně v historii. Nebo třeba Anja Andersen, světová legenda. Ta byla ulítlá v dobrém i špatném slova smyslu. Geniální házenkářka, ale taky totální egoista, dokázala rozhodovat i prohrávat zápasy. S tou jsem se potkala jak v bundeslize, tak i ve výběru Evropy.

S tím jsme jednou trénovali s norským národním týmem. Takový trénink jsem v životě nezažila, neskutečná rychlost úplně při všem.

Vzpomínek je moc a jsem ráda za každý okamžik, který jsem v reprezentaci odehrála. Nezapomenu na prohru na Slovensku o osm branek a za týden jsme v Olomouci Slovenky porazili o devět. Nebo když začala válka v Jugoslávii a my na kvalifikaci letěli vojenským letadlem. V hotelu byly vystřílený okna, všude okolo hřiště vojáci. Pak samozřejmě první titul na Slavii, který jsme vybojovali v pátém zápase proti Šaľe. Lidé se tenkrát nevešli ani do haly. A mimochodem, večer jsme vyhráli titul a já jsem dopoledne před tím stihla odmaturovat.“

Petra Čumplová slaví titul mistra ČSSR.

Když už jsme u těch evropských a světových výběrů, kterých jsi byla součástí. Třeba Maja Bulatović z Černé Hory měla v rámci jednoho takového utkání rozlučku s reprezentací před 3000 diváky. Nemrzí tě, že něco takového se neděje u nás?

„To víš že jo. Ale bohužel u nás se nic takového neorganizuje. Je to určitě škoda, mám pocit, že potenciál házené nevyužíváme tolik, jak bychom mohli. Všechny ty osobnosti by se daly využít na propagaci sportu a nalákání nových dětí pro házenou.“

Ty jsi kdysi řekla, že jsi chtěla být: popelářem, olympijskou vítězkou, házenkářkou a právničkou – dvě z těch věcí se ti splnily. Když se ohlédneš za svým dosavadním životem, změnila bys na něm zpětně něco, kdybys mohla vrátit čas?

„Popeláři se mi líbili asi kvůli těm oranžovým oblečkům, které nosili. Částečně se mi splnil i tenhle sen, protože s oblečením pracuji. Ale já mám štěstí, že se nemusím ohlížet zpátky. Všechna rozhodnutí, která jsem udělala, byla správná a ve správný čas, neměnila bych nic.“

Poslední otázka na závěr: jedním z tvých oblíbených filmů je i ten, který mám nejraději já: Život je krásný. Prozradíš nám proč?

„Je to hrozně silný emocemi nabitý film. Líbí se mi to poselství, které říká, že s optimismem, nadějí a láskou se dají zvládnout i špatné, složité okamžiky. Je to film o pozitivním přístupu k životu. A stejně tak se ke svému životu snažím přistupovat i já.“