František Táborský potřetí zvolen do výkonného výboru IHF: Cílem je pomoct házené vozíčkářů na paralympiádu. Proč je těžké prosadit házenou v Americe?
Celá česká házená Vám srdečně gratuluje k obhajobě mandátu. Potěšila vás volba do výkonného výboru?
Potěšila. Když člověk dospěje do mého věku (78 let), zvažuje, jestli může být ještě v něčem přínosem, nebo už ne. Když se za mě ale postavilo tolik lidí, potěší to. Jde v určitém smyslu o uznání mé předchozí práce.
To určitě, těžko hledat někoho, kdo má bohatší zkušenosti z mezinárodního funkcionářského pole...
Teď mě čeká třetí čtyřletý mandát, poprvé jsem byl zvolen v roce 2013. Poté, co jsem skončil v evropské federaci, kde jsem byl osmnáct let ve volených funkcích. Působil jsem v komisi soutěžní i v exekutivě, kde jsem měl na starost metodickou komisi. Musel jsem ale skončit před devíti lety, protože uvnitř evropské federace existují dva limity: jednak věkový, tedy že nesmíte znovu kandidovat, pokud je vám 67 a více let, a jednak nemůžete působit v určité funkci více než tři volební období. Pak jsem tedy rok působil jako technický expert pro IHF v oblasti vzdělávání, než jsem byl zvolen do Exekutivy Mezinárodní házenkářské federace.
František Táborský přednáší na Kurzu lektorů IHF.
Co vás na práci v evropské i mezinárodní federaci tak dlouho vlastně baví?
To, že máte pořád nové úkoly. Byl jsem většinu života učitelem, takže věci, které se týkají výuky, přípravy materiálů a kurzů, byly vždy tak trochu moje práce. V IHF se poměry a podmínky úplně změnily. V poslední době jsem například dostal za úkol dát dohromady házenou pro vozíčkáře. To je obrovská výzva. Házená na vozíčku se hrála a hraje už řadu let v různých zemích, ale podle různých pravidel. Právě pravidla sjednotit a dostat sport do povědomí dalších zemí patří k náročným úkolům. Za dva roky, co se o projekt staráme, se nám dost věcí povedlo. Jen ten covid…
A co vůbec rozdíl mezi evropskou a mezinárodní federací, potažmo Evropou a světem. Je v házenkářském globále veliký?
V IHF je vše ještě o něco pestřejší. Podmínky napříč světem, jednotlivými kontinenty, jsou totiž jiné. Když srovnáte Oceánii s Afrikou, jde o dva úplně odlišné světy. Z hlediska podpory sportu, jeho známosti a rozšířenosti i historie. Odlišný základ mají třeba i země Commonwealthu, kde mají vzdělávací systém zase úplně jiný než na evropském kontinentu. Anglie z historického hlediska patří na samostatnou úroveň. A co teprve dostat sport do Spojených států amerických...
Tamní publikum nemá zájem?
I když jde o sport, který se lidem hodně líbí, je to těžké. Na olympiádě v Atlantě plná hala házené tleskala, domácí diváci i zástupci sportovní veřejnosti byli nadšení a o házenou projevovali veliký zájem, protože patří k dynamickým a navíc kontaktním, bojovným sportům, což mají Američané rádi. Navíc hra v házené odsýpá. Nechápu, jak se mohou dívat osm hodin na americký fotbal, kde se pořád zápas zastavuje (směje se). Když ale není sport v osnovách škol, je pro něj obtížné se prosadit.
Pan František Táborský předává švédskému brankáři s českými kořeny Andreasi Palickovi cenu pro hráče utkání po semifinále MS 2021 v Egyptě.
Mluvil jste o projektu házené pro vozíčkáře, máte za sebou ještě nějaké další?
První úkol, který jsem dostal a dělal ho společně s předsedou metodické komise v IHF, bylo dát dohromady vzdělávací systém. Tento projekt považuji z mé strany již za ukončený, převzali jej jiní a rozvíjí se samostatně. Teď se zabýváme házenou pro vozíčkáře, ale to samozřejmě není jedinou náplní mé práce. Jako členové Exekutivy musíme hodnotit a spolurozhodovat o řadě jiných úkolů, které Exekutiva má. Členové exekutivy jsou také členy rady.
A čeho konkrétně byste chtěl dosáhnout v nadcházejícím volebním období? Stavíte si před sebe nějakou konkrétní vizi?
Začal jsem na tom pracovat před dvěma lety a chtěl bych, aby se házená dostala do programu paralympijských her, což není úplně jednoduché. Musíte dosáhnout toho, aby během šesti let proběhla alespoň dvě mistrovství světa hendikepovaných a mít házenou vozíčkářů nejméně ve 24 aktivních národních svazech a alespoň na třech kontinentech, což už jsme splnili. Teď se pomalu blížíme k potřebnému počtu svazů, ale chybí nám světový šampionát, který měl proběhnout vloni, ale odložil se kvůli covidu. A to samé se stalo také letos.
Pan František Táborský na Prague Beach Handball.
Foto: Archiv pana Františka Táborského