Moc bych si přála, abychom se dokázali společně radovat i z maličkých úspěchů, říká legenda české házené Petra Čumplová Kheková

Petro, vy a házená, jak jste se k ní vůbec dostala a v kolika letech?
K házené jsem se dostala už jako malé dítě, oba rodiče hráli házenou za Slavii Praha, takže jsem v házené doslova vyrůstala. Naši mě brali na tréninky, zápasy, soustředění. To asi také zapříčinilo to, že jsem už od malička chtěla hrát házenou, ten frmol kolem, lidé, parta, sport, to mě strašně bavilo.

Jakými kluby jste za svou kariérou prošla a kdo byl Váš házenkářský idol vzor?
Klubů bylo celkem dost, snad na některý nezapomenu (smích). Začínala jsem v DHC Slavii Praha, pak následovaly Eintracht Minden, TV 05 Mainzlar, Bayer Leverkusen, Neustadt in Sachsen a v roce 2014 jsem se nadobro usadila v Tatranu Střešovice, kde hraji dodnes s bývalými spoluhráčkami ze Slavie.

Vždy se mi líbila skandinávská házená. Naprosto přesně si pamatuju rok 1990, kdy se hrálo MS mužů v České republice, a my jsme měli úžasnou možnost sledovat některé zápasy naživo. Tehdy mě naprosto uchvátili pozdější šampioni ze Švédska, za které nastupovali hvězdy jako třeba Magnus Wislander.

Kam všude jste se díky házené podívala?
V pohárech se cestovalo především po Evropě. Hned brzy po revoluci jsme jeli do Paříže, Vídně, ale třeba také na Kanárské ostrovy. Nejvzdálenější cesta ale byla s reprezentací, a to do Kanady a Spojených států Amerických, kde jsme strávili 3 týdny v olympijském tréninkovém centru v Colorado Springs jako sparing partnerky olympijskému týmu žen USA, což byl nejen obrovský zážitek, ale také veliká zkušenost.

Vrcholem každého sportu je reprezentace a s ní spojené šampionáty. Jakých reprezentačních akcí jste se zúčastnila? Vaše největší trofeje?
Pokud se dobře pamatuju, tak by to mělo být 206 reprezentačních startů, pětkrát MS a dvakrát mistrovství Evropy. A trofeje? Na ty už se dnes asi nikdo nepamatuje (smích), ale mně se to pamatuje dobře, vždy to totiž bylo třikrát (smích). Nejdříve to byl titul Mistr ČSFR v roce 1991 – ten jsme na Slavii vybojovali asi po 40 letech a v pátém finálovém zápase proti Duslo Šala, následovalo několik titulů Mistr ČR a zisk německého poháru s Leverkusenem. No a potom i pár individuálních úspěchů jako nominace do výběru Evropy, nominace do výběru světa, nejlepší házenkářka ČR.

Co vás házená pro život naučila?
Házená dá do života strašně moc, což se mi potvrzovalo den, co den celých osm let, kdy jsem hrála v Německu. Krom jazyku jsem se musela naučit být odolná a prosadit se v cizím prostředí. Naučit se všeobecně fungovat někde, kde jsem to neznala, neměla rodinu ani se o koho opřít. Dnes už vím, že to byl ohromný přínos do života. Dalšími přínosy jsou určitě i cílevědomost, pracovitost, přebírání zodpovědnosti, týmová spolupráce a dobrá adaptace na nové prostředí.

Jaká jsou její pozitiva – negativa?
Negativ je myslím o hodně méně. Pro děvčata možná nohy a ruce samá modřina, občas, když jdete třeba v minisukni vypadáte jako by vás někdo zbil (smích). Dělám si samozřejmě legraci, jak už jsem říkala, házená mi pomohla rozvinout strašně moc dobrých vlastností, a navíc mi do života přivedla strašnou spoustu přátel a skvělých lidí, kteří mě provázejí celým mým životem. To vám individuální sport asi nedá.

Na čas jste se s házenou ve svém životě rozloučila. Proč a jaký pak byl návrat?
S házenou jsem se rozloučila v roce 2006, kdy jsem sice už byla zpět v České republice, ale ještě jsem dojížděla hrát 2. ligu do Německa. Rozloučení to naštěstí bylo jen dočasné a navíc s krásným důvodem, protože jsem otěhotněla a házenou tak na několik let vyměnila za jiný koníček, mateřství. Když pak děti povyrostly a začalo zbývat i trochu volného času jen pro mě, návrat k házené byl více než jasným cílem, ke kterému mi hodně pomohla a skvělá parta holek, se kterými jsem v dorostu hrála na Slavii a pak i v ženách a nároďáku.

Dnes hájíte v Přeborech Prahy barvy Tatranu Střešovice. Dá se říci, že je to srdeční záležitost?
Ano, přesně tak. Hrajeme totiž především pro zábavu. Takže ano, dalo by se říct, že už je to taková srdeční záležitost, kdy se schází skvělá parta holek s ještě skvělejším trenérem, kterého milujeme už od dorostu, kdy nám bylo 15 let. Jsem moc ráda, že si ještě teď můžeme společně užívat chvíle na hřišti a doufám, že nám to společně ještě hodně dlouho vydrží.

Máte dva syny, vedete je k házené nebo se věnují jinému sportu?
Přesně tak, mám doma dva mladé házenkáře. Oba kluci jsou součástí slavného házenkářského klubu HC Dukla Praha. Starší Kryštof hraje na křídle a střední spojce za mladší dorost a mladší Matouš se pokouší prosadit na spojce v mladším žactvu. Uvidíme, jak jim to do budoucna půjde.

Který ze synů zdědil větší šikovnost a geny po vás?
To je záludná otázka (smích). Myslím, že jsou šikovní oba, mám z nich velkou radost jak v běžném, tak i sportovním životě. Geny určitě zdědili, ale každý asi trochu jiné, tak, jako jsou každý jiný i v normálním životě.

Jste maminkou, která děti odvede na trénink a dál už se do jejich výkonů neplete, nebo máte tendenci je poučovat, opravovat a „kecat trenérům do trénování“ (smích)?
Trenérům do toho nekecám (smích), rozhodčím nenadávám. Snažím se do ničeho nezasahovat, ale občas mi to nedá, a snažím se klukům poradit nebo je případně nasměrovat tak, aby jim to pomohlo. Ne vždy si ale dají říct (smích). 

Váš starší syn Kryštof v současné době nakukuje do reprezentačního výběru plážové házené. Pokud se nepletu, tak zkušenost na této úrovni máte i vy, prozradíte nám jakou?
Ano, je to neuvěřitelná shoda náhod. Jako česká reprezentantka jsem se zúčastnila úplně prvního mistrovství Evropy plážové házené, které se v roce 2004 konalo v turecké Antalyi. Měli jsme tam podobně těžkou skupinu jako v loňském roce kluci na mistrovství Evropy v Bulharsku. Nás tenkrát zastavily v základní skupině Rusky a Chorvatky, které postoupily do semifinále. My jsme se pak stejně jako kluci zlepšovaly zápas od zápasu a mám takový pocit, že jsme také všechny další zápasy vyhrály. Každopádně ale byla veliká škoda, že se v rozvoji plážové házené už tenkrát nepokračovalo, potenciál určitě měla.

Praha v červenci hostí EURO U16 a seniorskou kvalifikaci o postup na EURO 2023 plážové házené. Myslíte si, že to bude pro Českou házenou přínosné?
Myslím si, že je to nejen pro plážovou házenou, ale i tu halovou strašně veliká příležitost k propagaci a zviditelnění se nejen u nás, ale i ve světě. Pro rozvoj tohoto sportu v České republice je to navíc naprosto fantastická věc, stejně tak jako fakt, že v těchto akcích budeme mít hned čtyři reprezentační týmy.

Možná se vás na to už mnoho lidí ptalo, přesto se zeptám i já. Házená a její budoucnost ve vaší rodině, kde byste ráda viděla své děti?
Nemám úplně jasnou představu o tom, co bych pro ně chtěla. Samozřejmě bych si přála, aby je to bavilo a naplňovalo tak, jako to naplňovalo mě. Přála bych jim, aby se i díky házené podívaly do světa, vyzkoušely si nové věci a styly. Spíše jak představu mám opravdu jen jedno obrovské přání, aby byly zdravé a sport dělaly proto, že je to baví a mají z toho radost.

Jste uznávanou házenkářskou ikonou, můžete si dovolit kritiku i poselství. Co to ve vašem případě tedy bude?
Na tuhle otázku asi neumím adekvátně odpovědět. V současné době se nepohybuji v žádných vedoucích funkcích a jsem především házenkářskou maminkou, ale je pravdou, že házenkářská komunita není nijak velká, všichni se navzájem známe, a tak je jasné, že se i ke mně dostanou informace o tom, jak si každý hraje na vlastním písečku, že netáhneme za jeden provaz a nesnažíme se o to, abychom si navzájem pomáhali a radovali se i z úspěchů jiného klubu nebo jiné specializace házené, než je ta naše. Tohle mě opravdu moc mrzí. Naše házenkářská komunita je dost malá na to, abychom v ní válčili a ničili tak úžasnou hru, kterou házená je. Moc bych si přála, abychom se dokázali společně radovat i z maličkých úspěchů, které povedou k tomu, abychom si vzájemně fandili a podporovali se. Pak bychom možná dokázali navázat a dál rozvíjet úspěchy, které jsme s českou házenou ve světě měli.

Na to, jaké to je být synem slavné házenkářky jsme se zeptali staršího syna Petry Čumplové Khekové, Kryštofa.

Kryštofe, kdy začala tvá házenkářská kariéra a jak ses k házené dostal?
K házené mě samozřejmě přivedla máma (smích). Vlastně to celé odstartovala jedna návštěva Pragáče, kam jsme se šli o velikonoční svátky podívat, předtím jsem o ní nic nevěděl. Hra se mi docela líbila, dostal jsem pak svůj první míč a rozhodl se ji vyzkoušet.

V kolika letech a kde jsi s házenou začínal?
Nevím přesně, jestli to bylo v osmi nebo devíti letech (smích), ale určitě to bylo na Dukle, kde jsem dodnes.

Dělal jsi ještě nějaký jiný sport?
Hrál jsem fotbal, ale hlavně z časových důvodů jsem si musel vybrat. Zvítězila házená a jsem za to rád.

Čím tě házená tolik okouzlila, že jsi ji dal přednost?
Vlastně úplně nevím.  Asi se mi líbí ta atmosféra, je to rychlý dynamický sport, při kterém je nutná hlavně týmová spolupráce. Dobrý tým pak nepřináší jen výsledky, ale také kamarády a zážitky, které si především na výjezdech pořádně užíváme.

Mamky jsme se ptali, zda tě pouze odvede na trénink a dívá se, nebo zda má potřebu tě spolu s trenéry poučovat. Jak to vidíš ty? 
(smích) Na začátku to bylo tak, že na mě při hře křičela, co mám a nemám dělat. To se mi ale fakt nelíbilo a doslova jsem to zakázal (smích).  Doma mi dodnes samozřejmě řekne, co bych měl udělat líp, ale naštěstí to není moc často, dá se to snést (smích).

Mamka je jednou z nejslavnějších českých házenkářek. Myslíš si, že jsi v tomto směru zdědil geny po ní?
To si úplně nemyslím, samozřejmě, že nějaké určitě ano, ale mám pocit, že brácha zdědil talentu mnohem víc. Navíc je na svůj věk dost vysoký a prostě mu to jde tak nějak od přírody. 

Vrátíme se ještě k slavné kariéře tvé maminky. Víš, jaká ocenění získala?
Nevím přesně, ale myslím si, že vyhrála buďto německou ligu nebo pohár, byla s reprezentací na mistrovství světa a asi i Evropy.  Určitě byla i ve výběru světa a nejlepší házenkářkou Česka.

Taková ocenění už jsou pořádným vzorem. Je tedy mamka tvým vzorem?
Ono je to těžké, když máte slavnou mámu, lidé od vás hned něco očekávají. Já jsem si ale místo v týmu chtěl vybojovat nejen proto, že mám slavnou mámu. Myslím si, že se mi to nakonec i povedlo za což jsem rád. Čímž chci říct, že mamku hlavně z tohoto důvodu neberu úplně jako sportovní vzor. Možná proto, že jsem menšího vzrůstu jsou mými opravdovými vzory Rune Dahmke a Miha Zarabec. U nás na Dukle je mým oblíbeným hráčem Matěj Klíma.

Narážíš na svůj domovský klub. Jakou ligu a na jakém postu vůbec hraješ?
Hraju na spojce nebo na křídle. Jelikož jsem „druhoročák“, tak zatím druhou ligu mladšího dorostu.

Krom házené máš ještě nějaké koníčky, další sporty?
Hrával jsem stejně jako brácha fotbal, ale to časově už skloubit opravdu nešlo. Nejvíce času mi krom školy zabere házená. Na Dukle máme pět tréninků a dvě posilovny týdně. K tomu hraji na klarinet a saxofon, což mě také hodně baví. 

Škola je velkou kapitolou každého z nás. Ty jsi ve věku, kdy by ses měl rozhodnout, co bys chtěl v životě dělat?
Se školou naštěstí problémy nemám, řekl bych, že mi docela jde. V současné chvíli ještě chodím na Základní školu da Vinci v Dolních Břežanech, ale už se připravuji na Smíchovskou střední průmyslovou školu, kde bych chtěl studovat informační technologie.

Školní cíle známe, co ty házenkářské?
Samozřejmě bych se i ve sportu chtěl prosadit, zahrát si v reprezentaci a třeba i nějakém bundesligovém klubu. V současnou chvíli jsem dostal příležitost trošičku nakouknout do dorosteneckého reprezentačního týmu plážové házené což mi udělalo opravdu velkou radost a moc si toho vážím.

Dotkl ses plážové házené, se kterou přišla do kontaktu i tvoje mamka. Jaké si myslíš, že jsou plusy plážové házené?
Zda jsou to plusy úplně nevím, ale atraktivitu jí bezesporu dává hlavně zmenšený prostor a větší rychlost hry.  Dále pak hodně akcí, při kterých se zapojí všichni hráči a samozřejmě góly za dva body z otoček.

Ty ses do reprezentačního výběru plážové házené dostal tak trochu zvláštním způsobem. Přesto jsi ale hned na prvním tréninku dokázal, že do týmu patříš.
Byla to obrovská náhoda, za kterou jsem ale strašně šťastný. Před lednovým turnajem Prague Open Beach Handball za mnou přišly mé kamarádky ze Slavie Praha, že jim z týmu kvůli covidu vypadlo hned několik holek a zda bych si, jako náhrada, nechtěl zahrát v jejich týmu. Nakonec tato varianta ale neprošla, protože zimní turnaj byl zařazen do Evropské beachové tour, kde nejsou smíšené týmy povolené. Mrzelo mě to, ale jen malou chvíli, protože kvůli covidu přišel večer před turnajem o dostatečný počet hráčů i dorostenecký reprezentační výběr, a tak jsem dostal nabídku na doplnění tam, kterou jsem bez váhání a s velkou radostí přijal.

Do turnaje jsi sice nastupoval pouze jako náhradník, ale hned od prvních zápasů si tě trenéři začali hodně všímat a na další soustředění, což byl současně i druhý výběrový kemp už přišla reprezentační nominace.
Ano, přesně tak. Nominace na výběrový kemp přišla a já jsem byl opravdu strašně šťastný, je to reprezentace, co může být víc…. Bohužel ale zasáhl osud a těsně před kempem přišlo zranění ruky a já jsem se z kempu musel omluvit. Naštěstí ale se kemp konal v Praze, a tak jsem se svolením trenérů mohl kluky v tréninku pozorovat alespoň zpoza hřiště a nasávat s nimi reprezentační atmosféru a rady trenérů, které se mi určitě budou v budoucnu hodit.

Širší dorostenecký reprezentační výběr se v současné době připravuje na YAC16 EHF EURO, které navíc pořádá Český svaz házené v Praze. Jaké jsou podle tebe výhody a nevýhody domácího šampionátu pro samotné hráče?
Velkou výhodou pro tým bude určitě domácí prostředí s fanoušky, ale zároveň bude hodně těžké hájit v evropské konkurenci domácí půdu. Chybět myslím nebude nic, protože když tým uspěje je více než pravděpodobné, že by se mohl příští rok podívat i na mistrovství Evropy U17, které se bude konat v tureckém Izmíru.

Autor: Hana Kaczkowská
Foto: Rodinný archiv Petry Čumplové Khekové a Czech Beach Handball