Petrovský je zpátky a rve se o místo v národním týmu

Pro Handball+ Zdeněk Soukup

„Nebude to jednoduché, konkurence v týmu je velká. A já tady přece jen dlouho nebyl, ostatní kluci chytili svoji šanci,“ prohlásil Leoš Petrovský na přípravném kempu v Plzni, kde v letech 2014 a 2015 slavil v dresu místního Talentu dvakrát český titul. Pak odešel na dva roky do polského KS Azoty-Pulawy, než začala jeho německá anabáze.

„Na Němce nemůžu říct špatné slovo, v Lübbecke jsem maximálně spokojený. Přesně se naplňují důvody mého přestupu,“ doplnil rodák z Krmelína na severní Moravě, jenž v úterý oslavil 28. narozeniny.

Za národní tým hrál naposledy v červnu 2019 kvalifikační zápas proti Bosně a Hercegovině v Ostravě, v němž dal sedm branek. Na vrcholné akci byl naposledy na Euru 2018, předtím reprezentoval i na mistrovství světa v Kataru. Teď se snaží o nominaci na šampionát do Egypta.

Pozvánku do národního týmu jste dostal po více než roce. Co jste na to říkal?

Velmi jsem se těšil. Teď budu dělat v tréninku všechno pro to, abych se objevil i v konečné nominaci na světový šampionát.

Změnilo se v reprezentaci za tu dobu něco?

Ani ne, nároďák jede podle stejného konceptu, který nastavili současní trenéři a toho se drží. Všichni víme, jak chceme hrát. Signály a herní kombinace jsou víceméně stejné, mění se jen trochu. I noví hráči do týmu pak lépe zapadnou.

No právě, konkurence na postu pivota se zvýšila?

Jo, ta je velká. Jsme tady čtyři pivoti, bijeme se o místečko v týmu. (úsměv) Nebude to jednoduché, protože kluci jsou kvalitní hráči.

V tom se asi vaše pozice malinko změnila, protože před zraněním na vás trenéři hodně spoléhali…

Dá se říct, že je to tak. Přes rok jsem v týmu chyběl, kluci chytili svoji šanci. Uvidíme, jak to všechno bude letos. Já se budu snažit v přípravě působit co nejlépe, abych hrál jako před zraněním. Ale všechno může být jinak.

Jak jste na tom vůbec teď po zdravotní stránce, už jste stoprocentně fit? Co vám vlastně bylo?

Měl jsem zánět stydké kosti, něco jako Filip Jícha, ale ne tak hrozné. Ale i tak jsem byl čtyři měsíce mimo hru. Teď už se cítím fit, jsem zdravý. Naskočil jsem do hry už v minulé sezoně, brzy po mistrovství Evropy, ale kvůli koronaviru přišel po čtrnácti dnech konec.

Byl ten návrat složitý?

Ani ne. Já jsem byl každý den s klukama, posiloval jsem, něco jsem i odtrénoval, jenom jsem nemohl běhat.

To bylo ještě v Bergischeru, ale po sezoně jste přestoupil do TuS Nettelstedt-Lübbecke. Co máme hledat za tou změnou?

Už nějaký čas jsem cítil, že potřebuju změnu, nějaký impuls. A zatím jsem v tomhle směru spokojený, vyplnilo se to, co jsem očekával. Nový mančaft, jiní lidé, trenér pracuje jiným stylem, naučím se spoustu nového.

I za cenu toho, že jste vyměnil nejvyšší německou soutěž za druhou bundesligu?

I pro Lübbecke je prioritou postup do bundesligy, všechno je nastavené na to vrátit se mezi elitu. Před sezonou přišlo devět nových lidí, zatím jsme sice třetí, postupují první dva. Věřím, že na to máme.

I když jsou v tabulce před vámi dva kluby se slavnou bundesligovou minulostí – Hamburk a Gummersbach?

Bude to velice těžké, ale reálné. I odborníci nás označovali za favority, ale to jsou papírové předpoklady. Víte, jak to může být… Některé zápasy jsme odehráli velmi dobře, i když jsme první vzájemné zápasy s týmy před námi prohráli, šance na postup pořád je.

V německém týmu jste se potkal s reprezentačním spoluhráčem Romanem Bečvářem, s nímž jste se znal i z Plzně, hrál při vašem přestupu nějakou roli?

Ne, to byla spíš náhoda. Já jsem byl v kontaktu s trenérem Emirem Kurtagičem. Už někdy na přelomu listopadu a prosince sondoval, jestli bych byl přestupu nakloněný. A to už jsem věděl, že nechci zůstat v Bergischeru, tak jsem kývl.

I tam jste byl v týmu s dalšími Čechy, je příjemné mít v týmu krajana?

Je fakt, že jsem to tak měl už v Polskou, kde jsem byl s Honzou Sobolem. Teď mě jen mrzí, že jsem přišel o Tomáše Babáka. (úsměv) Ale i Beči je dobrý parťák. Výhoda je to i pro naše rodiny, protože se můžou stýkat i s dětmi, pokecat si. Ale od příští sezony budu asi poprvé sám, protože Romanovi končí smlouva. Ale třeba vezmou jiného Čecha, i když to zatím nevypadá.

Na německou mentalitu už jste si zvykl?

Německy už jsem se celkem naučil, v pohodě se domluvím, manželka taky, takže to není žádný problém. I když je fakt, že Němci jsou úplně jiní. Trénink odmakají vždycky na sto procent a je jim úplně jedno kdy, jsou to perfekcionalisté. Ale jsou fajn. My máme pronajatý byt v domě německých majitelů, jsou velice milí. Kolikrát nám i pohlídali děti, když šlo ještě někam zajít. Já nemůžu říct na Němce špatné slovo, neměnil bych.

I z házenkářského pohledu je to asi zajímavá země?

Jasně, hrát v Německu je pro každého házenkáře nejvíc, jste na očích. I druhá bundesliga má velkou kvalitu. Nemůžete si být jistí, ani když hrajete s posledním. Také absolutní špička je širší než v ostatních evropských ligách. V Německu chodí hodně diváků, haly bývají plné, tedy když to šlo…

S reprezentací vás teď v kvalifikaci o Euro 2022 čeká hodně netradiční soupeř, Faerské ostrovy. Máte s ním nějakou osobní zkušenost? Co o nich víte?

Jediné, co jsem viděl, byly sestřihy od trenérů v přípravě.

Už s vámi mluvili reprezentační trenéři o tom, kolik pivotů potom vezmou do Egypta?

Ne, žádné informace nemáme. Víme jen, že pojede dvacet hráčů, z toho tři gólmani.

Jaké to je, připravovat se vrchol sezony bez trenérů, kteří jsou oba v karanténě kvůli pozitivnímu testu na covid-19?

Je to dost komplikované. V německém klubu se nám koronavir vyhýbal, takže je to pro mě úplně nová situace. Uvidíme, jak to zvládneme. Hlavně, abychom my hráči zůstali dál negativní. Ale v téhle zvláštní době nevíte, co bude zítra.

Povězte nám, jak jsou nastavená pravidla ve druhé německé lize?

Je to podobná bublina, asi jako všude jinde, dvakrát týdně nás testovali. Ale jak už jsem říkal, všechno bylo bez problémů, fungujeme téměř jako jindy. Je však velká škoda, že se musí hrát bez diváků, protože v Německu jsou i ve druhé bundeslize jinak plné haly. Ti lidi mi chybí.