Pohled Františka Táborského: Každá mise je jiná. Nevzpomínám, myslím dopředu

Má za sebou desítky let práce v házené. Působil v Evropské házenkářské federaci, teď je František Táborský členem Exekutivy IHF. Jak vnímá posun házené v celosvětovém měřítku a které kontinenty dělají progres?

Zkraje května jste oslavil 80. narozeniny. Jaké pro vás jubileum bylo a oslavil jste ho?
Ano, oslava proběhla v rodinném kruhu. Jsem moc rád, že jsme se jako rodina sešli. Začali jsme společným obědem v centru Prahy, pak jsme až do večera byli u nás doma a velice pěkně si to užili.

Byla to zároveň i příležitost k ohlédnutí se za tím, co bylo?
To jsou vzpomínky a já radši nevzpomínám (usmívá se). Přestože je mi osmdesát, snažím se dívat, pokud možno dopředu.

Osmnáct let jste působil v EHF, nyní zase pracujete pro IHF. Jaký vztah máte i přes všechny zahraniční zkušenosti k Česku?
Naše země se svým hlavním městem je pro mne jedinečná. Svou originalitu mají však i ostatní státy a města. Neznám je ovšem tak dobře jako svou domovinu. V cizině mám většinou povinnosti, nejsem turista. Krajinu mohu pozorovat hlavně pouze letadla. Výjimkou jsou jen kurzy olympijské solidarity. Je předepsáno, že uprostřed jedenáctidenní akce je jeden den volna, takže je možnost někam vyrazit. Ale jde spíš o hezké epizody, žádné hluboké poznávání to není.

Foto: Archiv Františka Táborského

Co je na těchto akcích a kurzech po světě to nejlepší?
Jednoznačně setkávání s lidmi, pokud máte možnost být s nimi v bezprostředním kontaktu. V diskuzích, přednáškách a zejména při praktických cvičeních.
V posledních covidových letech se ale zmiňovaný kontakt přes obrazovku počítače trochu vytratil.

Lepší je to naživo.
Ano, účastníci kurzů mají obrovský zájem o to, co se dělá. A kdyby mě tato práce nebavila, nedělal bych ji. Každá mise, kurz i mistrovství světa, je jiná – výzvy, prostředí, lidé kolem, všechno se mění. Není to jako práce u stroje, kterou jsem kdysi také na rok zažil. Je to úplně něco jiného, neustále se s někým setkáváte a cokoliv vás může překvapit. Vždy máte před sebou nějakou novou výzvu.

Takže vás to stále naplňuje.
Samozřejmě že ano.  Vím ale, že jednou skončit musím. Nejpozději za dva roky. Dál již kandidovat nebudu, to bych byl příliš drzý (usmívá se). Každopádně situace před covidem a po něm je diametrálně odlišná. Před pandemií jsem zažíval roky, kdy jsem byl víc než 200 dní mimo republiku, pak došlo k omezení jen na ty nejdůležitější akce. Také poslední kongres IHF v roce 2021 byl pro zástupce jednotlivý národních svazů veden jen virtuálně. Pouze členové Koncilu IHF se ho zúčastnili společně v Basileji.

Kdybyste to mohl trochu přiblížit, co je vaše aktuální pracovní náplň?
Vyplývá z toho, co mám zrovna na starost. Musíte si připravit dopředu kurzy, přednášíte a píšete zprávy, absolvujete schůze. Během mistrovství světa zase dohlížíte na to, aby vše mělo správný průběh. V Koncilu IHF se podílíte na rozhodování o strategických záležitostech. Jako člen Exekutivy IHF se vyjadřujete k zásadním ekonomickým a administrativním úkolům profesionálního aparátu IHF. Naposled jsme např.  obdrželi k posouzení nabídky několika firem k renovaci kuchyně v budově IHF.  Podobnou problematikou jsem se kdysi zabýval při stavbě svého rodinného domu, ale abych ji řešil pro zaměstnance, to se mi ještě nestalo (usmívá se). Pořád vás něco dokáže překvapit.

Foto + foto TOP: Archiv Františka Táborského

V posledním rozhovoru před dvěma lety jsme se bavili o házené vozíčkářů, což byl projekt, který máte na starost. S čím jste bojovali a jak to s ním vypadá?
Evropa se touto problematikou zabývala už v době, kdy jsem byl v EHF předsedou Metodické komise (2000-2012). Důležitou osobou byla a je Nicolle Huang Rabenseifner, zaměstnankyně EHF a členka pracovní komise IHF pro wheelchair handbal.

V IHF jsme se začali tuto aktivitu podporovat před čtyřmi lety. Hlavním problémem bylo určitě sjednocení pravidel, protože byla diametrálně odlišná v Jižní Americe a v Japonsku a v Evropě jsme měli dokonce tři různé verze. Evropa nakonec přešla ze sedmi hráčů na šest, Jižní Amerika zůstala u sedmi, ale upravila si tvar a členění brankoviště, aby bylo možno využít také prostor křídel. Brazílie inspirována plážovou házenou přišla s adaptací pravidel jen pro 4 hráče. Japonsko hrálo s 5 hráči na hřišti basketbalových rozměrů.

IHF schválila a v roce 2021 publikovala pravidla pro šest hráčů (Six-a-Side) a pro čtyři hráče (Four-a-Side). Bylo ale zapotřebí připravit také další materiály, které vytvářely předpoklad, aby nás Mezinárodní paralympijský výbor akceptoval. Šlo mimo jiné o náročný klasifikační manuál, který má více než 60 stran.

Co přišlo dál? 
První Mistrovství světa jsme měli připravené již na podzim 2020 ve Švédsku. Přišel ale covid a dva roky jsme nemohli nic uskutečnit. Až v září loňského roku jsme mohli uspořádat 1. MS v házené vozíčkářů 4-a-S v Egyptě a v listopadu díky porozumění EHF také 1. MS 6-a-S v Portugalsku.

Pro paralympijské hry existují předpisy, že mezi základní podmínky zařazení do programu patří pořádání nejméně dvou mistrovství světa ve čtyřech předcházejících letech. Přihlášky do programu je však zapotřebí podávat se šestiletým předstihem. Pro Paříž 2022 tedy již v roce 2016 a pro Los Angeles v loňském červnu. V té době jsme ještě žádná MS neměli. Dřív než v roce 2032 v Brisbane tedy házená vozíčkářů na Paralympijských hrách nebude. To ale rozhodně nebrání organizaci našich soutěží. Nicméně IPC o házenou vozíčkářů zájem má. Dokazuje to řada vzájemných kontaktů. Posledního z nich na popud IPC se z jejich strany zúčastnili čtyři jeho funkcionáři.