Příběh ukrajinské házenkářky Sokola Vršovice: Náš obvyklý život se v jednu chvíli zhroutil a nevíme, co bude dál
Házenkářský klub TJ Sokol Praha Vršovice k této pomoci poskytl bankovní účet, na kterém sbíráme pomoc pro Viki a její rodinu: 1104112028 / 3030 variabilní symbol 900. I malý příspěvek je velkou pomocí. DĚKUJEME!!!
„Všechno to začalo dávno před 24. únorem, vyhrožovalo se Ukrajině a plány na vpád byly dávno sestrojeny. Nikdo tomu nechtěl věřit, ale většina lidí věděla, že se to může stát. 24. února v 6 hodin ráno jsem se probudila, protože mi volal táta: ‚Viki, rychle běž vybrat peníze, které jsem ti poslal.‘ Byla jsem vyděšená a vůbec jsem nechápala k čemu ten povyk. Na telefonu mi ale svítila další zpráva. Zpráva od kamarádky. Někde poblíž jejího domu došlo k výbuchu a ona s rodinou odjíždí na západní Ukrajinu (kde je dodnes nejklidnější situace).
Jak jsem pročítala zprávy, dostala jsem velký strach. Kyjev, město, kde jsem se narodila, bylo jedno z prvních, které bylo ostřelováno. Měla jsem tam celou rodinu a také téměř všechny přátele. Celý den jsem obvolávala všechny příbuzné a přátele, zda jsou v pořádku. Mnozí odjeli na západní část Ukrajiny, ale cesta v tak nebezpečném prostředí trvala 30-40 hodin. Moje rodina jela nejprve na čerpací stanici pro palivo a také do obchodu pro obiloviny a mouku. Každou hodinu jsme si s rodiči volali.
Večer už slyšeli výbuchy. Rychle se sbalili, oblékli… a čekali, co se bude dít. Všichni se báli. Já jen bezmocně seděla v Praze u kamarádů a sledovala zprávy. Jeden ze zpravodajských kanálů napsal, že ve 3 hodiny ráno se očekává ostřelování Kyjeva z letadel a tanků. Kamarádi odtamtud už psali, že tyto tanky vidí a běží se schovat do sklepů. Zavolala jsem rodičům, abych je varovala. V Kyjevě už však platil zákaz vycházení a nesmělo se ven. Tak jsem jen prosila, ať se jdou všichni schovat do prvního patra, kde by mělo být větší bezpečí. Ve 4 hodiny ráno přišla zpráva, že poblíž mé oblasti začalo ostřelování. Rodiče mi do telefonu řekli: „Ano, slyšíme to. Je to blízko. Ale ty se neboj a prospi se."
V 7 hodin ráno mohla moje rodina náš domov opustit. Rodiče se rozhodli jet na chatu, vzali věci i naší milovanou kočku a vyrazili na cestu. Na dálnici je zastavili ukrajinští vojáci v tancích, že pokračovat nemůžou, protože proti nim jedou Rusové. Zkusili tedy jinou cestu, ale i tam to bylo stejné.
Moje kmotra tedy poskytla rodičům přístřeší v nemocnici, kde pracuje. Maminka zde pomáhala vařit jídlo pro nemocné a vypadalo to, že budou alespoň chvilku v bezpečí. Nikdo přece nebude ostřelovat nemocnice… Ale tak to bohužel není. Rusové střílí do všeho… ☹ Dalších několik následujících dní se moje rodina pokoušela dostat z Kyjeva na západní Ukrajinu. Naděje se, ale pomalu rozplývaly, protože na mnoha místech byly zbořeny mosty a všude postávali ruští vojáci, kteří stříleli i do civilistů. Jiná cesta z Kyjeva však nevedla, a tak „se zavřenýma očima“ jen jeli dál. Díky Bohu se nakonec rodiče i prarodiče dostali až na západ Ukrajiny, kde nyní žijí o něco klidněji s rodinou mého přítele. Situaci na Ukrajině nepřetržitě sleduji, protože zůstává i nadále velmi vážná a já se o celou svou rodinu a přátele opravdu moc bojím.
Zvládat tyto vypjaté momenty mi pomáhají především blízcí přátelé. Několik jich tu mám i přímo z Ruska, dokonce se mnou jezdili na shromáždění na podporu Ukrajiny, které se konaly v různých částech Prahy. V žádném případě nechci, aby můj příběh vyzýval k nenávisti proti Rusům.
Tento příběh je o něčem jiném. Mluví o tom, že celý ukrajinský lid nyní potřebuje VAŠI pomoc více než kdy jindy. Náš obvyklý život se v jednu chvíli zhroutil a my nevíme, co bude dál. Mnozí přišli o práci, nebo o ni přijdou každým dnem. Mnozí nemají co jíst a nemají čím krmit své děti. A kolik nevinných životů si tato strašná válka již vyžádala. Doufám, že Vám můj příběh pomůže uvědomit si, jak vážná situace to je.“
Foto a příběh Viktorie Krutz: Sokol Vršovice