Představujeme talenty jihočeské házené: Laura Dvořáková

Lauro, začneme vskutku „nestandardní“ otázkou. Odkud pocházíte, jste třeboňská rodačka?
Pocházím z Ponědrážky, což je malá vesnice asi 15 km od Třeboně. Začínala jsem hrát ale v Třeboni, kam pravidelně dojíždím i do školy. Byla a stále je to pro mě nejlepší možností, kde hrát házenou, a to hlavně z hlediska dojíždění.

V kolika letech jste začínala s házenou a kdo vás k ní nasměroval? Koketovala jste ještě s jiným sportem?
Házenou jsem začala hrát v roce 2013, takže v mých 9 letech. Seznámila jsem se s házenou při náboru ve škole, kde mi ji představila moje aktuální trenérka. Na začátku mě házená nebo vlastně jakýkoliv sport vůbec nebavil. Před každým tréninkem jsem dělala cokoliv, jen abych na něj nemusela. Rodiče a brácha mě ale ,,nutili" a na moje předstírané bolesti břicha neskočili. Postupně přibývaly tréninky a já si házenou oblíbila. Jsem moc vděčná všem, kteří chtěli, abych u házené zůstala. Je to totiž činnost, u které trávím nejvíce času, takže si bez ní neumím představit moje běžné fungování. Dříve jsem tancovala, ale tanec není vůbec pro mě, takže jsem ráda, že jsem s ním skončila.

Vzpomněla byste si, kdo byl váš první trenér/ka?
Pamatuji si ho velmi dobře, byl to Vladislav Jordák. On sám hrál velmi dobře házenou a i jako trenér byl dobrý. Tréninky s ním byly často náročné a někdy i zvýšil hlas, ale rozhodně nám toho předal hodně.

Prošlápnul vám někdo z rodiny cestu k házené nebo jste čistě „obětí“ náboru?
K házené jsem přišla právě při náboru na základní škole. Řekla jsem o něm doma a mamka, která je sama velký sportovní nadšenec, mě do klubu přivedla. Na začátku si házenou rozhodně užívala víc než já, ale postupně se to vyrovnalo. Oba rodiče sportovali, ale myslím, že důvod proč jsem začala hrát házenou, bylo právě mamčino nadšení pro sport obecně.

Na jakém postu hrajete? Cítíte se silnější v útoku nebo je vám bližší defenzivní práce?
Můj post je pivot. Díky mé výšce jsem se dříve ocitala i na spojce, ale musím říct, že na pivotu mi to jde lépe. Každý dává rád góly, takže jsem pochopitelně ráda, když i já přispěji svým dílem k výsledku zápasu. Obrana byla ale vždy moje oblíbenější činnost. Jedno bez druhého nemůže fungovat, a proto si na obranu dost potrpím.

V letošní sezoně jste dostala pozvánku na kemp reprezentačního výběru dorostenek. Byla to vaše první „obsílka“ nebo už máte nějakou zkušenost se srazy tohoto druhu?
Každý rok jezdí holky i kluci v kategorii staršího žactva na výběrový kemp do Nymburka, kam jsem se také dostala. Kvůli zranění jsem ale nemohla jet a tímto se mi na nějakou dobu zavřela možnost dostat se do užší nominace. Když jsem začala hrát za Strakonice, tak se moje možnosti zvětšily. Právě při zápasu za Strakonice na pražské Slavii jsem se ukázala před trenérem Slavie Michalem Červenkou, který je zároveň i trenérem dorostenecké reprezentace. Sama nevím, jak se to všechno stalo, ale jednoho dne mi zavolal sám pan Červenka a nabídl mi možnost jet na specializovaný kemp do Břví. Tu jsem pochopitelně přijala! Reprezentační sraz v Polsku sem si moc užila, ale hlavně sem se snažila pochytit všechny informace, o které jsem přišla díky své absenci na předešlých kempech.

Jste odchovankyně třeboňské házené. V Žákovské lize si Třeboň vůbec nevedla špatně. Jak se momentálně daří holkám v Třeboni?
S Třeboní jsme před zastavením soutěží byly první v 2. lize mladších dorostenek, což není určitě špatné, ale ráda bych se s Třeboní dostala do vyšší soutěže. Na to jak malý klub jsme, si podle mého nevedeme vůbec špatně. S našimi výkony jsem tedy spokojená, ale vždy je co zlepšovat. Znovu se vracím k velikosti klubu – jeden z problémů je počet hráček. Nemyslím, že by nás bylo vyloženě málo, ale vždy se objeví zranění a podobné problémy a nakonec hrajeme v deseti, což je pochopitelně náročnější. Některé kluby nad sebou mají starší hráčky, od kterých se mohou učit, to my bohužel nemáme. Byla bych ale ráda, kdyby v Třeboni byla ženská házená a mladší hráčky se tak měly i ve svém klubu od koho učit. Zrovna my to můžeme ovlivnit hodně! Takže se snažíme zlepšovat a hlavně chceme, aby se v Třeboni prosadila i ženská házená.

Další kapitola vašeho házenkářského života se přesunula do Strakonic, kde hostujete do 1. ligy mladších dorostenek. Jak často jezdíte na tréninky?
Na trénink jezdím jednou týdně (ve středu) ještě s dalšími hráčkami z Třeboně, které zde také hostují. Jelikož je nás víc, tak nás vždy veze někdo z našich rodičů. Pro mě osobně je to docela náročné, protože se po celém dni vracím domu někdy po desáté hodině večerní. Příprava na další školní den a trénink mi zabírá dost času.

Máte nějaký moment spojený s házenou, na který ráda vzpomínáte?
Zážitků má každý sportovec jistě hodně, já pochopitelně vždy ráda vzpomínám na povedené zápasy. Pro mě osobně je dost důležitý výsledek v mé poslední žákovské lize, kdy jsme z celé republiky skončily s Třeboní na 5. místě. Rozhodně to pro mě byl hezký pocit, protože se házená v Třeboni zase o kousek vyzdvihla. Další důležitou etapou je pro mě určitě možnost zahrát si s nejlepšími hráčkami mé kategorie a zažít reprezentační akce. Jako každý sportovec jsem o tomto momentu jen snila a teď jsem vážně spokojena, že toho mohu být součástí. Rozhodně to ze mě nedělá zkušenou hráčku a vím, že na sobě musím ještě hodně pracovat, abych mohla v reprezentaci zůstat.

Tento rok je na sport a sportovní aktivity velice skoupý, momentálně je opět dlouhá pauza. Pracujete na sobě, cvičíte, běháte?
Tato situace ohromně ovlivnila nás všechny. Pro mě je to stejně nepříjemné jako pro všechny ostatní. V klubu jsme dostaly tréninkový plán, který dodržuji. Chodím běhat, posiluji a pracuji na sobě. Pro házenkářskou stránku je to nepříjemné, vypadla jsem úplně z mého režimu, takže házení a běhání je pro mě těžší než dříve, všechno to chce ale jen čas a pracovat na sobě. Tato situace mi ale pomohla, abych si pořádně určila své priority a cíle, které se snažím plnit.

V 1. lize mladších dorostenek objíždíte kluby s interligovou tradicí a jste jako tým více na očích. Oslovil vás nějaký tým nebo máte nějaké indicie, které značí zájem o vaše služby?
Jako hráčka Třeboně jsem dostala už dříve nabídku hostování v Jindřichově Hradci, kterou jsem ale odmítla. Po dobu, kterou jsem ve Strakonicích, jsem žádnou další nabídku nedostala. Zároveň jsem se i díky Strakonicím dostala do nominace české dorostenecké reprezentace.

Co vás kromě házené baví? Co děláte ve volném čase, pokud vůbec nějaký máte?
Času na další aktivity moc nemám, házená mi zabírá většinu času. Ale samozřejmě se občas najde čas i na něco jiného. Díky házené jsem často mimo domov, takže čas doma s rodinou si užívám. Ráda si také sednu k dobré knížce. Moje oblíbená aktivita je také myslivost s taťkou.

V prosinci probíhalo ME žen, které pro nás bohužel skončilo již v základní skupině. Přesto si troufám tvrdit, že naše „repre“ předvedla povedené výkony. Sledovala jste nějaké zápasy, potažmo máte hráčku, která je vám herním projevem sympatická?
Musím souhlasit, všechny zápasy, které naše reprezentace odehrála, byly povedené. Bohužel to tentokrát nestačilo. Ráda se podívám na zápasy České republiky, ale sledovat např. norskou nebo nizozemskou házenou je pro mě také příjemné. Za mě skvělý výkon v bráně předvedla Petra Kudláčková, v poli zase Markéta Jeřábková. Musím ale zmínit pro mě krásnou souhru spojek a pivota ve švédském týmu. Moje oblíbená hračka na pivotu je tedy Linn Blohm (Švédsko) a také Kari Brattset Dale (Norsko).

Trošku na jiné téma, můžete nám prozradit, co studujete? Máte už nějakou představu, co byste chtěla v budoucnu dělat? Máte v úmyslu věnovat se oboru blízkému sportu nebo jsou vaše představy o budoucnosti diametrálně odlišné?
Jsem na gymnáziu v Třeboni a tuto střední školu jsem zvolila i proto, že stále nevím, co chci v životě dělat. Ráda bych dále pokračovala s házenou a musím to tedy skloubit i se školou. Ale jaký obor, tak to zatím nevím. Jediné co zatím vím, že bych raději studovala přírodní vědy než obory humanitní.

Autor Jindřich Kosák