Historické jádro města tvoří náměstí Fő tér se zajímavou kašnou Fauna, Szombathely také vyčnívá třetí největší katedrálou v zemi. Primární cílovou destinací reprezentační spojky Valerie Smetkové byl ale ambiciózní klub Szkka hrající NB I. Na západ Maďarska se přesunula po pěti mosteckých letech v první červencové neděli. A po devíti dnech se ohlíží za tím, co všechno zkraje angažmá zažila. „Bylo to intenzivní," usměje se na úvod a začne vyprávění o jazykové bariéře, kufrech a cestování i teambuildingu s gulášem.

Balíte do Maďarska, zavíráte dveře, nasedáte do auta. Vyrážíte na své první zahraniční angažmá. Co se člověku honí hlavou?
Smíšené pocity. Bylo smutné se doma loučit. Těšila jsem se na novou výzvu, ale zároveň jsem pociťovala obavu z toho, že jedu do nového prostředí, nejistoty. Maďarsky neumím ani slovo, angličtinu jsem si nikdy neprověřila a bála jsem se, že nebudeme mít třeba dobré zázemí, že se mi nebude na místě líbit a nepopovídám si s holkami. V hlavě se toho odehrává spoustu, ale vůbec nic se z mých strašáků nenaplnilo. Po týdnu převažují pozitivní myšlenky, i když jsem celkem unavená, protože program byl náročný.

Rodný Hodonín navíc není úplně daleko, co?
Není, vůbec. Cesta trvá 2,5 hodiny autem domů. Vím, že mám, kam utéct (směje se).

Co si hráčka vůbec bere sebou, když se stěhuje do zahraničí? Je to jedna taška, nebo celý byt?
Vezla jsem si plné auto. Už při stěhování z Mostu se mi toho nakupilo celkem dost, doma jsem se snažila věci zredukovat na ty, co budu potřebovat. No a teď o víkendu jsem si dovezla ještě další druhé plné auto (směje se). Mám docela co dělat s vybalováním.

Počítám, že všechno bylo nezbytné.
Jednoznačně! Dlouho jsem třeba neměla kávovar, obešla jsem se bez něj, pořídila jsem si ho a teď už by to bez něj nešlo... Ale nebrala jsem žádnou vyloženě zvláštní věc, cestovali jenom plyšáci s talismany, bez nichž neodjedu skoro ani na dovolenou, jinak nic zásadního. A snažila jsem se co nejrychleji vybalit, zbývá mi už jen pár krabic. Chtělo by to deep clean, umýt podlahy, plochy... Ale to udělám až o víkendu, kdy bude víc volna.

„Hala mě naživo překvapila, první týden byl náročný.“

Jak jste si v zahraničí zařizovala byt? Klub vám jen předal klíče, nebo jste musela hledat preference?
Ne ne, byla jsem domluvená, že dostanu přímo vybavený byt, abych si nemusela vozit, nebo shánět nábytek. Co jsem se tak bavila s holkama, každá bydlíme v jiné části města, já to zrovna do haly mám dál, asi čtyři kilometry. Ale autem je to v pohodě a byt mám hezký, jsem s ním spokojená.

Působí na vás dobře i město?
Asi ho teď rychle nedokážu připodobnit k nějakému českému, ale viděla jsem zatím docela dost historických budov. Centrum bude starší, od známých vím, že třicet kilometrů od města stojí lázně, z nichž se jezdí právě do Szombathely na výlety. Roste tu hodně zeleně, je tu řada parků, působí to příjemně. Nejde o žádné velkoměsto, velikostí bude o něco větší než Most. Zatím jsem toho tolik vidět nestihla.

Co hala?
Musím říct, že ta mě naživo překvapila. Myslela jsem, že zápasová hala bude větší. Máme vlastně jen jednu tribunu, přitom oproti té mostecké je menší. Na druhou stranu bývá na každý zápas vyprodáno, takže se asi ani nedostane na každého. Hned vedle stojí tréninková hala, kde jsme zatím častěji. Oddělují ji jenom garážová vrata, dá se mezi oběma prostory procházet, což je šikovné.

V šatně už máte svoje místečko?
Mám, mám. Šatna je malinká, ale útulná, stačí úplně v pohodě. Jsem trochu rozmlsaná z Mostu, kde nám před rokem předělali šatnu, aby byla kompletně v klubových barvách, ale i tady máme každá svoji skříňku a zázemí, je to určitě dostačující.

Co se v klubu během vašeho prvního týdne odehrálo? Jaký byl?
Náročný.

Už tak rychle?
Začaly jsme zostra. Celý minulý týden probíhalo během dopoledních aktivit v hale testování. Dělaly jsme testy na skok, složení těla, Yo-Yo test (běh mezi dvěma vyznačenými body s rostoucím tempem a přestávkami, sleduje se tempo a počet opakování, pozn. aut.), pak to podobné následovalo také v posilovně společně s klasickými věcmi z přípravy. Během odpoledne jsme pokračovaly házenkářskými tréninky, abychom se seznámily zpátky s míčem, kličkami a základy. Bylo to intenzivní.

A tréninky byly dlouhé?
Oba bloky trvají okolo dvou hodin, což je pro mě nová věc. Nikdy jsem takhle dlouhé tréninky neměla, maximálně ty odpolední, určitě ne oba. Ale zvyknu si. Možná zajímavé je, že jsme měli už takto brzy otevřený trénink pro veřejnost. Takže jsem poprvé interagovala s fanoušky, což bylo moc fajn. Akorát jsme si příliš nepopovídali, protože maďarsky neumím. Ale zajímalo je třeba, jak spolu komunikujeme v rámci klubu. Je nás sedm cizinek, tvoříme skoro polovinu týmu.

Jaká je odpověď?
Náš trenér je Maďar János Gurka, který vedl minulou sezonu Mosonmagyovár a už se během kariéry se zahraničními hráčkami setkal. Většina holek umí anglicky dobře, ale trenér v podstatě neumí. Komunikace tak bude o něco složitější a chvíli potrvá, než si to sedne. Určitě to ale neznámená, že mám z toho špatný dojem. Moje pocity jsou ryze pozitivní, jen jde o něco nového. Pro mě, jakožto introverta, výstup z komfortní zóny. Most jsem po pěti letech znala dobře, naopak tady jsem vletěla do neznámého kolektivu. Jsem ráda, že s holkama není problém si popovídat. Nestranní se, kolektiv drží pohromadě. A navíc jsme měly už i teambuilding.

To jste toho stihly opravdu hodně...
Bylo toho dost, v pátek jsme odjely autobusem asi k třicet minut vzdálenému jezírku. A zahrály jsme si seznamovací hry, za což jsem ráda. Pak jsme si udělaly na ohni oběd. Schválně, jestli uhodnete, jaký...

Aby to nebyl chyták. Tipnu stejně guláš?
Přesně tak. Ale nevařily jsme ten typický maďarský, protože by trval dlouho, udělaly jsme jenom takovou jeho „kotlíkovou“ verzi s bramborami. Zažila jsem už i vhled do místní kuchyně a následovaly další společné hry. Bylo to moc fajn.

Co jste hrály?
Každá hráčka se v krátkosti představila, potom jsme se rozdělily do týmů a stavěly třeba věž ze špaget. Naplňovaly jsme kelímky vodou z rybníčku a později na něm jely štafetu na kanoi. Musely jsme také přetlumočit obrázek jinému členovi týmu, provést někoho poslepu bludištěm a pak ještě složit puzzle, kde byly naše fotky z tréninku. Užily jsme si u toho dost srandy.

„Cítím větší zodpovědnost. Z posledního půlroku mi zůstanou krásné vzpomínky.“

Foto: Szombathelyi Kézilabda klub és akadémia, archiv Valerie Smetkové

Daří se vám úspěšně pochytávat první maďarská opakující se slovíčka?
Doufám, že jich postupem času bude víc. Zatím znám pár základních z tréninků, chápu je a rozumím jejich významu. Budu se muset naučit základy maďarštiny, abych trenérovi dobře rozuměla. Naši mi pořídili malou knížečku, slovníček, úplně od nuly. Přiznám se, že jsem se k tomu ještě nedostala, ale budu studovat po večerech a cestou na zápasy.

Slyšel jsem, že vám jdou po cestách také vědomostní hry.
Snažím se (směje se).

Jak zatím trávíte, tu trochu, volného času?
Pominu uklízení a vybalování, protože to by nebyla zajímavá odpověď. Vlastně zcela běžnými věcmi, doháním popkulturní resty, koukám se na filmy a seriály, které resonovaly za poslední půlrok. Neměla jsem na nic moc času, protože jsem volno po sezoně strávila učením se na státnice, vídala se s rodinou a kamarády, které teď neuvidím tak často. V plánu mám číst knížky, co jsem si přivezla a určitě se víc pohybovat po městě. Ráda bych si ho prošla. Musím zároveň upřímně říct, že hodně odpočívám a regeneruju. Program byl zatím opravdu dost náročný, je důležité dobře spát.

Dýchá na vás už nějaká změna oproti angažmá v Česku? Možná pocit, který je nějak jiný?
Zatím musím říct, že se cítím trochu sama, což si sedne, až se líp poznáme s holkama. Určitě svým způsobem cítím větší zodpovědnost v tom smyslu, že se ze mě poprvé v kariéře stává stoprocentně profesionální hráčka. Nemusím už řešit žádné další povinnosti jako byla dlouho škola, život a focus na sport bude ještě o to větší. Musím klást důraz na regeneraci, na to, co jím. Tohle na sobě budu pociťovat, chci se věnovat do hloubky všem aspektům sportovního života.

Koneckonců jste toho nestihla za poslední půlrok vůbec málo. Vyhrála jste s Baníkem Český pohár a mistrovský titul, s ženskou reprezentací jste postoupila na světový šampionát a úspěšně zdolala i státnice zakončené magisterským titulem. Byla to jízda?
Uteklo to všechno strašně rychle. Celé jaro, začátek léta, den po dni mi utíkal před očima. Šlo o náročné období, nezastavila jsem se, ale upřímně to mám o něco radši. Vyhovuje mi mít plné dny s tím, že si pak třeba o nějakém víkendu můžu sednout, být v klidu a ve své bublině. Z posledního půlroku mi zůstanou krásné vzpomínky. Zvládly jsme kvalifikaci, titul i pohár, jsem spokojená, nebo možná spíš šťastná z toho, jak to všechno proběhlo.

V Maďarsku najednou zvoní zvonek. Nemusíte jít otevřít?
(směje se) Ne ne, to je omyl, vím to. Mám na zvonku ještě maďarské jméno a někdo si to plete. Párkrát jsem odpověděla, ale nerozuměla jsem ani slovo, mluví na mě maďarsky. Nemá to cenu, můžeme pokračovat.

Studovala jste učitelství pro střední školy. Byly státnice těžké?
Hodně náročné. Měla jsem tři státní zkoušky z biologie, tělesné výchovy i z pedagogiky a psychologie, diplomovou práci jsem obhájila už na konci dubna. Příprava na státnice byla docela náročná, začala jsem se učit v období před oslavou titulu, šlo to zdlouhavě. V týdnu po konci státnic mi zase plynule navázala na program předpříprava od našeho maďarského kondičního trenéra. Neprošla jsem tedy vlastně žádnou mezipauzou.

„Domácí EURO 2026 je sen. Je to úplně to nejvíc.“

Rád bych řekl, že to přejde, ale nejbližší házenkářská budoucnost bude nabitá. Kromě prvních zápasů a sezony v zahraničí vás čeká s národním týmem mistrovství světa v Německu a příprava na domácí šampionát v podobě prestižního EURO Cupu. Těšíte se?
Hodně. Minulou sezonu jsem se nastálo dostala do seniorské reprezentace, prošla si srazy a také mistrovstvím Evropy. Vyhlížím světový šampionát, který nám dost ukáže, jak jsme na tom v rámci přípravy na domácí EURO 2026... Doufám, že to bude velké. Velký turnaj. Odehraje se v Brně, kde hrává mužská reprezentace zápasy s neskutečnou atmosférou. V podstatě se těším na všechny části reprezentační sezony, které přijdou a myslím, že to tak máme všechny. Všechny před sebou vidíme domácí šampionát. A to bude obrovský zážitek.

Je zahrát si takovou akci v Česku pro vás splněný sen?
Pro každou hráčku i hráče. Když můžete a máte možnost něco takového prožít, je to úplně to nejvíc. Ne každému se v kariéře poštěstí hrát domácí šampionát před vlastními fanoušky, je potřeba si toho vážit. Musíme si přiznat, že mistrovství v zahraničí jsou pro české fanoušky méně dostupné.

Návraty do české kabiny budou teď chutnat asi taky jinak, že?
Jo, bude super na chvíli odhodit, neřešit angličtinu. Kádr se v reprezentaci trošku protočil, dost holek teď po minulé sezoně měnilo kluby. Těším se, až si vyměníme všechny dojmy a pocity z nových angažmá. Hned v září nás navíc v Chebu čekají top zápasy, stejně tak v rámci EURO Cupu. Bude to show.

Foto + Foto TOP: Hana Vrbková, Václav Nováček, David Švarc