Nový trenér Poruby Pupík: Trénovat nejvyšší ženskou soutěž musí být pro trenéra čest

Jak se stalo, že jste přijal nabídku Poruby?

Přiznám se, že se to „semlelo" velmi neočekávaně a rychle. Byl jsem v kontaktu s panem Zezulčíkem ještě před sezónou, ale nakonec mi oznámil, že se rozhodli pro někoho jiného. Tak jsem poděkoval a samozřejmě popřál hodně štěstí. Nakonec jsem přijal nabídku na Slovensku v Bojnicích, které jsou nováčkem ve Slovenské extralize a kde jsem měl působit jako hráč, ale také trenér. V kontaktu s Porubou měl prsty můj velmi dobrý kamarád a bývalý spoluhráč Lyubomir Ivanytsia a jeho žena Alexandra (za svobodna Krebs). Oba jsou v kontaktu s klubem, a Saša, která zde působila, hovořila o klubu jen v superlativech (úsměv). Řekli mi, že Poruba hledá trenéra. No, a začátkem října se ozval pan Zezulčík, že jim odešel trenér, dali jsme si sraz a jsem tu (úsměv).

Jak dlouho už s týmem pracujete a jak byste tým ohodnotil?

S týmem pracuji tři týdny a přiznám se, že jsem překvapený. V dobrém. Družstvo je poskládané ze zkušených, ale i z mladých děvčat, což je jen dobře. Na prvním tréninku jsem byl velmi překvapený, s jakým nasazením děvčata trénují. Trénink vedl ještě Aleš Trojka, protože jsem se s ním dohodl, že chci nejdřív hráčky vidět, jako nestranná osoba. A hodnocení? Nerad hodnotím někoho po jednom nebo po pár dnech. Mohu jen říct, že mě čeká hodně práce, abych hráčky přesvědčil, že mají určitě na víc. Poruba patřila vždy k top týmům WHIL a já bych rád aspoň přiblížil toto družstvo k vyšším příčkám, než je tomu teď. Samozřejmě tím nechci říct, že trenér Aleš Trojka s ním pracoval špatně, ale má i civilní zaměstnání a moc dobře vím, jaké je to pracovat a ještě se soustředit na tréninkový proces a všechno s tím spojené. Právě proto se klub rozhodl pro trenéra, který se může věnovat družstvu na „full time" a Aleš mi bude pomáhat jako asistent, z čeho mám upřímně radost, protože hráčky zná a každá informace od něj bude pro mě jen přínosem.

Nakousli jsme v úvodu vaši hráčskou i trenérskou kariéru. Kde a kdo vás k házené přivedl?

K házené jsem se dostal na základní škole v mém rodišti, v Kysuckém Novém Městě, díky učiteli panu Ševčíkovi, ten mi dal první informace o tomto sportu, který byl pro mě velkou neznámou.

Proč jste se rozhodl trénovat zrovna ženský tým? Sledoval jste dříve ženskou interligu?

Upřímně řeknu, že trénovat nejvyšší ženskou soutěž musí být pro každého trenéra ctí a výbornou příležitostí. Rozhodnutí pro mě nebylo lehké, protože jsem nechtěl opustit tým Bojnic, kde jsem ještě i hrál a pomáhal s tréninkovým procesem. Ale na druhé straně mě lákalo být hlavním trenérem a opět „upřímně" - hraní mě už tak nenaplňuje. Přece jen mám po 27 letech házené tělo „zničené". A myslím, že zkušeností jako hráč mám dost a rád bych je odevzdal mladší generaci.

Ženskou Interligu samozřejmě sleduji, hodně mých bývalých kamarádů nebo spoluhráčů trénuje v jiných družstvech, takže WHIL není určitě pro mě žádnou neznámou.

Bydlíte a pracujete v Považské Bystrici. Jak zvládáte dojíždění, práci. Neplánujete stěhování?

Ano, žiju v Považské Bystrici a pracuji nedaleko na základní škole v Dubnici. S vedením klubu jsem se dohodl, že měsíc říjen ještě budu, protože jsem se i ve škole dohodl na ukončení pracovního poměru do konce měsíce, za což chci moc poděkovat panu řediteli, že byl velmi vstřícný. Od listopadu bych už měl být v Ostravě.

Povězte nám něco o sobě. Jaké máte koníčky?

Vystudoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě, kde jsem také poprvé „ochutnal" nejvyšší soutěž za ŠKP Bratislava. Můžu říct, že to byly nejlepší roky, protože jako student nemáte nic jiného na starost, jen trénink a školu (úsměv). S tím je teda spojená i moje práce jako učitel tělesné výchovy.

Mám syna Tobiase, který má 9 let a je ve 3. třídě na základní škole. Přítelkyně Miriam, která se už také byla podívat na tréninku v Ostravě, žije a pracuje v Považské Bystrici. Nebyla moc nadšená, že odcházím, ale na druhé straně ví, že házenou miluji a být trenérem v Porubě je výborná příležitost. Samozřejmě ještě neví, že bude za mnou často jezdit, jelikož mi to umožněno vzhledem k počtu utkání moc nebude (úsměv).

A koníčky? Určitě sport, vedle házené miluji silniční cyklistiku, na kterou, když je čas, nedám dopustit. Taky turistiku mám rád, protože miluji přírodu a hlavně hory. Samozřejmě mám rád dobrou knihu, dobrý film a určitě dobré jídlo, na které se v Čechách určitě těším, jelikož mám rodinu v Praze a českou kuchyni velmi dobře znám (úsměv).

Zpátky k házené. Které angažmá nebo trenér vám nejvíce dalo?

Určitě je to vzpomínané studentské působení v ŠKP Bratislava, kde mě trénoval učitel, trenér, Janko Hianík. Díky němu jsem zjistil, jaká házená ve skutečnosti je a to nejen na hřišti, ale i ve škole, když byl mým trenérem, ale i profesorem na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Později jsem byl jeho asistent v rakouském klubu UHC Gänserndorf. Dále bych určitě vzpomněl působení v klubu MŠK Hlohovec, kde jsem získal poprvé cenný kov (stříbro) v naší nejvyšší soutěži, kde nás porazil jen rekordní mistr SR Tatran Prešov a kde jsem byl druhý nejlepší střelec soutěže a to bez 7m hodů! Také klub Agro Topoľčany, kde jsme hráli i pohár EHF a v domácí soutěži dosáhli na bronzové medaile. Potom určitě rád vzpomínám na časy v klubu MŠK Považská Bystrica, kde jsme se sešli super parta, a po dvanácti letech jsme narušili hegemonii Tatranu Prešov, a zvítězili ve Slovenském poháru 2019. V klubu jsem působil i u mládeže, což mi dalo taktéž hodně a rád vzpomínám na tyto časy.

Už jste stihl poznat Ostravu?

Ještě opravdu ne, jelikož dojíždím denně, čas na obhlídku ještě nebyl. Ale věřím, že v nejbližším období při pracovních povinnostech bude určitě čas i na poznávání tohoto krásného města (úsměv).

Zdroj: www.hazenaporuba.cz