Emoce k zápasům patří, občas stačí prostá omluva a je klid, tvrdí házenkářský rozhodčí Jiří Novotný

Jak velká pocta to je?
Obrovská. Ještě když nominace přicházejí takhle postupně jako nám. První byla největším překvapením, pak dorazila druhá, třetí. Člověk si pak řekne, že už to asi stačilo, že teď už určitě dají přednost mladším. A najednou přijde nominace čtvrtá a moc to potěší. 

Na kterou máte nejhezčí vzpomínky?
Rozhodně Londýn. Vše bylo precizně zorganizované tak, jak to Britové umí. Navíc tam všichni mluvili anglicky, a to je velké plus. Bydleli jsme hned vedle olympijského parku a atmosféra olympiády byla naprosto jedinečná.

V Riu to tak dobré nebylo?
Organizace byla o něco horší, a hlavně ani návštěvnost nebyla tak vysoká jako v Londýně. Na druhou stranu jsme díky tomu mohli na akreditaci navštěvovat jakékoliv sporty. Nebylo vyprodáno, takže jim nevadilo, že na tribuny chodí lidé i z olympijského hnutí. 

Vaše třetí olympiáda byla od těch ostatních asi dost odlišná.
V Tokiu bylo všechno kvůli covidu zavřené. Volný čas jsme trávili na hotelu a nesměli jsme ani před barák. Doopravdy jsme jen jezdili z hotelu na halu a zpátky.

A jaká bude Paříž?
Předpokládám, že obdobná Londýnu. Nejdřív se měla házená hrát mimo hlavní město, nakonec bude v Lille jen play-off. Za to jsme rádi, protože jinak bychom sice na olympiádě byli, ale v hlavním centru dění vůbec.

Je olympiáda odlišná oproti jiným velkým šampionátům?
Pod těmi kruhy je to přece jen o něco jiné. I hráči se chovají trošku jinak. Určitě to má velký vliv na fair play. Je to prostě nejvyšší turnaj jednou za čtyři roky a vždy tam soutěží výběr těch nejlepších.

Foto TOP: Petr Maťašeje, Foto: EHF, IHF

Velké zápasy mají náboj, atmosféru, a hlavně emoce

Musíte se nějak speciálně připravovat?
Na všechny akce máme fitness trenéry, kteří nám připravují tréninkové plány. Trénujeme třeba čtyřikrát týdně a poté absolvujeme testy. Jak fyzické, tak také testy z pravidel.

Připravujete se na jednotlivé hráče?
Rozhodčí od rozhodčího. My to neděláme.

Proč ne?
Spousta rozhodčích sleduje záznamy různých týmů a připravují se na ně. My ale do utkání nechceme jít s nějakým předsudkem. Člověk pak může být jednodušeji předpojatý hlavně na hráče, kteří jsou známí tím, že hrají tvrdě. Může pak hráče vyloučit, aniž by zákrok byl tak vážný.

Je někdy těžké ustát hráčské emoce? 
Emoce ke sportu patří. Mnohdy přicházejí, když rozhodčí neodpíská zákrok úplně ideálně z pohledu jednoho z týmů. Když ale uděláte chybu, je nejjednodušší říct: „Neviděl jsem, promiň.“ Chybu prostě uznat. Samozřejmě to nemůžete říkat vždycky, ale když se něco takového stane a omluvíte se, tak to hráči většinou vezmou a emoce se uklidní.

Píská se lépe před plnou halou?
Určitě. Atmosféra v hale vás dokáže pohltit stejně jako samotný zápas. Okolí sice potom vytěsníme, ale to, že je hala plná, nás donutí se ještě více soustředit na házenou. 

Takže to docela pomáhá.
Rozhodně. Velké zápasy mají náboj, atmosféru, a hlavně emoce, které přicházejí ze všech stran. To všechno k tomu patří, a proto to děláme. Chceme, aby se takové zápasy líbily a aby byly atraktivní i pro lidi doma u televize. K tomu je potřeba plná hala. Jinak to nejde.

Vidíte rozdíl mezi mužskými a ženskými zápasy?
Na mezinárodní úrovni ženskou házenou vůbec nepískáme, takže to jsou pro nás vlastně dva odlišné sporty.

Až tak?
Určitě. Ženská házená je jiná takticky, technicky i silově. V posledních letech se té mužské více přibližuje. Ale odlišná prostě je.

S kolegou Václavem Horáčkem spolupracujete už několik let. Co vás dalo dohromady?
Před třiceti lety jsme každý začali s jiným kolegou. Ti ale po půl roce zjistili, že role rozhodčího není pro ně. Tak jsme díky tomu začali s Vencou pískat spolu a vydrželo nám to až do teď.

(FOTO: EHF, IHF)

Jaká vaše spolupráce je?
Emoce k tomu všemu patří i z naší strany. Takže někdy také mezi námi nějaká výměna názorů proběhne. Ale vždycky si jeden z nás po pár vteřinách uvědomí, jak to asi bylo a je po emocích.

Jak důležitá je vaše rozhodcovská cesta pro českou házenou?
My hlavně reprezentujeme Českou republiku. Snažíme se to dělat co nejlépe. Ale tohle je asi spíš otázka na ostatní, jak nás vnímají. Já doufám, že snad dobře.

Co byste rozhodčím v České republice a vůbec vaší profesi popřál?
Aby se házenou hlavně bavili a vydrželi u ní co možná nejdéle.