Byla to fantastická kariéra. Taková rozlučka byla mým tajným přáním, říká extraligová legenda Jiří Motl

Jiří, gratulujeme k vaší fantastické hráčské kariéře, která sobotním Otvírákem dospěla do svého konce. Kdybyste ji měl popsat jednou větou, jaká byla?

Moje kariéra byla fantastická, vynikající. Sice jsem nikdy neodešel do zahraničí, ale i tak si stojím za svými rozhodnutími, které jsem v ní udělal. Tady v Lovosicích jsem byl vždy spokojený.

Vaše rozlučka se naplnila podle těch nejlepších možných představ. Dá se říct, že vše dopadlo přesně tak, jak mělo. Mám pravdu?

Máte. Takhle bych si to dopředu přesně naplánoval, kdybych mohl. Bylo to mé tajné přání, které jsem ale nikdy nevyslovil. Chtěl jsem, abychom vyhráli, abych si dal ještě jeden gól. Když by to bylo za rozhodnutého stavu, asi bych snad i poprosil gólmana Zubří, jestli mi to nepustí. Nakonec jsem ani prosit nemusel, dopadlo to fantasticky. Bylo to super, dokonalá rozlučka.

Kromě toho, že jste zvítězili, jste ty góly nasázel celkem ještě čtyři. A ten poslední byl velice důležitý…

Ano, ještě jsem stihl vstřelit vítězný gól.

Na zápas dorazila skvělá návštěva, 2843 diváků. To byla asi největší návštěva, před kterou jste v lovosickém dresu hrál, že? Jak byste popsal atmosféru?

V lovosickém dresu určitě ano, za reprezentaci jsme pak hráli i ve větších halách před větší návštěvností. Ale tohle bylo parádní. Diváci vytvořili elektrizující atmosféru. K tomu byl doprovodný program, který mi přichystal klub... Bylo to parádní. Zuberský fanklub mi tleskal, i když jsme Zubří porazili, dokonce jsem od nich dostal také dárek. A to platí i pro lovosické fanoušky, fanklub. Ti byli po celý zápas úžasní.

FOTO+TOP: Robert Grim

Dalo se vůbec oprostit od rozlučky, návštěvy, všeho okolo a koncentrovat se pouze na zápas? Vše ostatní vypustit?

Předtím se mě každý ptal, jestli jsem nervózní. To jsem nebyl, naopak jsem se těšil na to, jak to bude probíhat. Když jsem nastupoval, nějaká ta slza mi ukápla, což bylo asi tím, že jsem si už uvědomoval, že to bude poslední zápas a přál jsem si, aby se povedl. Ale pokaždé, když nastoupím k jakémukoliv zápasu, tak už pak vnímám pouze hřiště. Vím, že tam ti diváci jsou, vnitřně mi to pomáhá, ale od všeho okolo jsem se oprostil.

Co bylo vlastně na celé té akci nejemotivnější? Váš vítězný gól, když s vámi potom spoluhráči házeli do vzduchu, když vás vytleskávali fanoušci, vzkazy od ostatních házenkářů, vyvěšení dresu a vyřazení čísla, nebo třeba když vaši synové rozvinuli plachtu s vaším jménem a číslem?

Těch pasáží, kdy probíhala obrovská euforie, bylo fakt hodně. Nerad bych něco vyzdvihoval. Ale samozřejmě moment, kdy zazněl klakson a spoluhráči se na mě nahrnuli, tak to byl tak obrovský pocit štěstí a radosti, že to vyšlo tak, jak to vyšlo.

Byl to tedy úplně nejemotivnější zápas či moment celé vaší dlouhé kariéry?

Když si to shrnu, tak možná asi ano. Odehrál jsem spousty zápasů, kde byly obrovské emoce. Pamatuji si třeba ligové utkání, kdy jsme ještě ve 40. minutě prohrávali o 11 branek, ale nakonec jsme o jednu vyhráli, to bylo taky hodně emotivní. Ale tady to bylo od začátku do konce.

Jak moc si vážíte toho vyvěšeného dresu a vyřazení vašeho čísla 8? V hokeji je to celkem běžná praktika, v házené zase tolik ne…

No vlastně si nevybavuji, že by tady někdo někoho vyvěšoval. Nevím, jak to je v zahraničí. Po mě každopádně obrovská pocta, že mi dres vyvěsili. Jen chudáci kluci, kteří kvůli mně osmičku nosili, jí teď v chlapech už nedostanou (směje se).

Další poctou pro vás byla určitě speciální písnička, kterou vám lidi z klubu připravili. Třeba po vzoru sportovců jako Milan Baroš či Barbora Špotáková. Věděl jste o tom, že se něco takového chystá? A jak se vám líbí?

Vůbec jsem o tom nevěděl, bylo to překvapení. Na zimáku mi ji pustili, když se promítaly vzkazy od ostatních kluků, takže tam jsem to tolik ještě nevnímal. Doma jsem si ji poslechl v klidu, a opravdu se mi líbí. Baroš nebo Špotáková mají svou písničku, teď jsem se i já dostal do takové společnosti (směje se). Nejvíc se líbí asi mé dceři, která na to kouká pořád.

FOTO: Robert Grim

Lovosice předvedly krásné gesto taky tím, že výtěžek z akce, vydražených dresů, tomboly a podobně věnovaly na léčbu mladého házenkáře Honzíka Hájka. Vybralo se přes 170 tisíc korun. Je tohle vlastně to, o čem sport doopravdy je?

Je hrozně dobře, že lovosický klub takto podporuje lidi a děti, které mají nějaké problémy. Pokud jim můžete takto udělat radost, je to jedině dobře. Jsem rád, že se Lovci zapojují do těchto projektů. Nebyl to jen teď Honzík, Otvírák se vždy spojoval s nějakou charitativní akcí. A je dobře, že se tohle děje na sportovním poli, kdy kluby takové akce podporují.

Jak těžké bylo uvědomění, že už je opravdu konec. Před zápasem jste samozřejmě věděl, že to bude váš poslední duel, ale nedolehlo to na vás po něm?

Myslel jsem si, že po utkání to na mě hodně dolehne. Ale spíš převažovala radost z výhry, a že jsem se na tom mohl podílet. Spíš pak až druhý den, kdy jsem si četl vzkazy a podobně, jsem si říkal, že už je fakt konec. Ale po zápase to bylo jen štěstí a radost.

Teď si dovolím přidat seznam pár přívlastků – dvojnásobný nejlepší hráč ligy, pětinásobný nejlepší střelec ligy, osminásobný ligový medailista, trojnásobný vítěz poháru, nejlepší střelec historie ligy, největší legenda klubu HK FCC Město Lovosice, reprezentant a účastník mistrovství světa a mistrovství Evropy, střelec 3006 ligových a 3778 gólů celkově. Jak vám to takto do kupy zní?

No samozřejmě to zní pěkně, když se to takhle řekne. On si to vlastně člověk pořádně neuvědomuje. Ale takto do kupy, na konci kariéry, to zní opravdu krásně. Lhal bych, kdybych řekl, že ne.

Jaký byl v této bohaté kariéře váš největší úspěch, největší highlight?

Těch momentů bylo více, opravdu nejde vyzdvihnout jen jeden. Určitě vzpomínám na to, když jsme byli nejblíž titulu. Bylo to v sezoně 2010/11, když jsme hráli poslední zápas s Duklou. Sice to byla nadstavba, ale byl to rozhodující zápas. To mi navždy utkvělo v paměti. A pak taky kvalifikace na MS v Kataru, kdy jsme si ze Srbska přivezli sedmi nebo osmigólové manko, ale v Brně jsme ho dokázali smazat, a na úkor Srbů jsme nakonec postoupili my. Na to taky vzpomínám hrozně rád.

Mluvil jste o titulu, ten vám přece jen v kariéře chybí. Teď jste odehrál první zápas sezony, kdyby se tedy Lovosicím zadařilo a vyhrály, tak byste u něj byl pravděpodobně zapsán taky. Trošku paradoxní, ale o to více asi budete Lovcům ještě držet palce, že?

Je to tak, asi jen málokterý hráč ukončil kariéru a po ní získal titul. Paradoxní by to bylo, klukům to ale moc přeju, aby toho největšího cíle dosáhli. Jak bude probíhat sezona, to se teprve uvidí. Já jim věřím, tým je zkušený a je v jeho možnostech dojít co nejdál.

Hypotetická situace. Lovosice jsou ve finále a budou ať už vinou čehokoliv potřebovat pomoci. Osloví vás. Navlékl byste ten dres přece jen ještě jednou, naposled?

To nevím, co by se muselo stát, aby tam neměli nějaké jiné hráče. Asi jo, každopádně do toho finále by se dostali kluci svou zásluhou, ten titul bych byl jejich. Za každou cenu bych se do toho určitě nehnal.

Ale občas se to stává, Martin Galia se taky rozloučil s reprezentací ve Frýdku-Místku, ale o několik měsíců později nastoupil do branky na EURU v Mnichově…

Je to tak, stát se to může. Pak by mě vlastně možná spíš mrzelo, že jsem ukončil kariéru před titulovou sezonou. Ale nebudeme teď předjímat, co se za půl roku může, nebo nemůže stát.

Vaše hráčská kariéra je teď sice u konce, ale pochybuji, že byste od házené odešel nadobro. Máte i trenérskou licenci, budete se třeba chtít ubírat tímto směrem?

V klubu se teď starám hlavně o techniku, u toho zůstávám. Budu ale zapojen taky do testování hráčů. A až si na chvíli odpočinu, tak bych se chtěl určitě připojit k nějakým mládežnickým kategoriím. Pomáhat trenérům s mládeží. Ale teď si opravdu potřebuju na chvíli odpočinout.

FOTO: Robert Grim