Přirostla mi k srdci česká kultura i jazyk, mám tady druhý domov, říká brněnský Sekulić
Nejprve se ještě vrátíme k zápasu se Zubřím. Bylo to pro vás těžké se adaptovat na styl Chance Extraligy po roční odmlce?
Nebylo to pro mě příliš složité. Extraligu jsem tu již šest let hrál a za tu dobu už člověk ví, co může čekat. Navíc jsem se do Brna vrátil a herní styl týmu zůstal velmi podobný. Takže v tomhle ohledu to tolik náročné nebylo.
Váš přestup do Králova Pole se udál poměrně rychle. Jak probíhalo jednání s japonským týmem, potažmo tím brněnským?
Smlouva mi měla v Japonsku vypršet na konci února. První dva týdny v lednu jsem měl ale dovolenou a předběžně jsem se během tohoto období domluvil s trenérem Hladíkem, i vzhledem k blížícímu se konci přestupního období v Extralize. Proto jsem pak jednal s Fukuokou o předběžném uvolnění, chtěl jsem být blíže rodině. Klub mi nebránil, věděl, že chci jít zpátky do Česka nebo Srbska a uvolnil mě, za což mu děkuji.
Měl jste i nějaké jiné nabídky?
Samozřejmě, Brno pro mě ale bylo priorita. Mohl jsem zůstat v Japonsku, dostal jsem pak ještě dvě nabídky z Izraele a Španělska, které bylo velmi zajímavé. Ale už se mi moc nechtělo někam stěhovat. V Brně se chci s rodinou usadit.
Byla jedním z důvodů příchodu do Brna i osoba trenéra Pavla Hladíka?
Určitě, hrál v tom velkou roli. Když Pavel odcházel z Veselí do Brna, tak mi nabízel, že bychom šli spolu. Oba jsme tehdy věděli, že Brno má obrovský potenciál a věřili jsme, že ten tým pozvedneme. I po odchodu jsem zůstával s Pavlem v kontaktu, a když mne znovu oslovil, tak jsem moc ani nepřemýšlel. Navíc znám jazyk, ligu a vracím se do známého prostředí.
Předpokládám tedy, že v kabině nebyl se začleněním problém.
Bylo to skvělé. Už jsem stihl platit do kasy, že jsem nový hráč, k tomu ještě první gól po návratu. Ale tohle si vyřeším s Kubou Bosákem, on je náš pokladník (směje se).
V klubu máte znovu tři spoluhráče z Balkánu. Máte mezi sebou nějakou větší vazbu? Scházíte se třeba i mimo házenou?
Určitě, držíme spolu. Jednak máme skvělou partu v kabině, jednak je to ale i logické. Je to stejné, jako kdyby byli dva nebo tři Češi někde v Chorvatsku v jednom týmu. Je to přirozené, ale snažíme se zároveň mluvit česky, abychom v šatně mohli konverzovat s ostatními spoluhráči a neměli jazykovou bariéru. Pak to může mít vliv i na atmosféru a výsledky v týmu. Když klukům ukážeme, že se v pohodě dorozumíme, tak nás budou více respektovat. Jak na hřišti, tak v šatně.
Pojďme se ohlédnout za angažmá ve Fukuoce. Japonsko má zcela odlišnou kulturu od té naší, potažmo balkánské. Jaký skok to pro vás byl?
Jejich kulturní odlišnosti jsou jeden z důvodů, proč jsem přišel zpátky do Česka. V Japonsku neumí obecně moc anglicky, na druhou stranu se snaží každému pomoct. Jako národ jsou navíc hodně pracovití, nemají až takový sociální život jako u nás. Bylo to znát i v klubu, nechodilo se nikam po tréninku na večeře, nebyly téměř žádné akce v kabině. Jsou na to ale zvyklí, mají to tak nastavené a člověk s tím nic neudělá.
V Japonsku s vámi byla rodina, zvládala taktéž ten kulturní šok?
Pro rodinu to bylo těžké. Prakticky tam byla sama, neměla tam žádné kontakty, zatímco v Česku je balkánská komunita poměrně silná.
Jste i tak rád za možnost poznat další část světa?
Stoprocentně, Japonsko je moc krásná země a bylo to pro mě skvělé angažmá, viděl jsem, jak Japonci žijí a fungují. Byla to pro mě velká zkušenost a nelituji toho, že jsem tam hrál.
Japonská liga je pro mnoho fanoušků neznámý pojem, je to třeba častá destinace hráčů ze zahraničí?
Ani ne. Když jsem tam působil, v celé soutěži bylo jen šest cizinců. Ale na druhou stranu to jsou obvykle velké hvězdy. Působí tam například Luc Abalo, francouzský křídelník (na fotce). To pro mě byla velká čest si proti němu zahrát.
Jak moc je to pro běžného hráče speciální, utkat se s takovými hvězdami?
Člověk k tomu musí přistupovat s určitým respektem, ale ne tak, aby to ovlivnilo jeho hru. Pro každého je to ale do nějaké míry zážitek, potkat hráče, na kterého jsme se dříve dívali v televizi.
Co se týče herního stylu, předpokládám, že se hraje hodně rychlostně…
Ano, oproti naší extralize je to velký skok v rychlosti. Jinak to hodně souvisí s jejich kulturou a národem jako takovým. Hrálo se hodně systémově, často chyběla v útoku nějaká kreativita, když se něco nepodařilo dle představ. Ale tamní liga je zejména o rychlosti a fyzické kondici. Bylo to znát třeba i během tréninku, na hřišti jsme trávili i tři hodiny. Postupem času jsem si na to ale zvyknul a srovnal se s tím.
Nebylo to však vaše jediné angažmá před návratem do extraligy. Předtím jste ještě hrál v Izraeli.
Izrael je samozřejmě zase úplně jiná kultura, to je jasné. Obecně mám rád teplo, a když se naskytla možnost jít do Beer Shevy, tak jsem toho využil. Bylo tam krásné moře a čisté pláže. Některé věci tam byly super, hlavně krásné město, hodinu cesty jsme navíc měli Tel Aviv. Tehdy jsem chtěl zkusit něco jiného a nového. Říkal jsem to již o Japonsku, jsem rád, že jsem si mohl zažít zase odlišný svět.
V Chance Extralize jste doposud hrál za dva kluby, Nové Veselí a Královo Pole. Když porovnáme tyhle týmy, jaký to je rozdíl v rámci sociálního života? Protože Veselí je malá obec, tam jste znal prakticky každého, Brno je však druhé největší město republiky…
Je to určitě velký rozdíl. Veselí má přes tisíc obyvatel, tam jsem znal opravdu skoro všechny. Přišlo mi to jako jedna velká rodina, do haly přišlo 500 lidí a ze hřiště jsem už viděl, kde kdo sedí (usmívá se). Brno je v tomhle odlišné, člověk je mnohem víc anonymní. Také musíme o ty fanoušky bojovat, aby si našli cestu do haly. Tak to zkrátka je. Když budou výsledky, tak věřím, že může chodit klidně i přes tisíc lidí.
V Česku působíte už velmi dlouho, berete tuhle zemi jako svůj druhý domov?
Je tomu tak a říkám to stále. Přirostla mi k srdci česká kultura a jazyk. Za pár let třeba tady zůstanu natrvalo. Samozřejmě jsem se narodil v Srbsku, mám tam rodinu, ale třeba se v Česku v budoucnu napevno usadím.