„Házená je srdeční záležitost, ale nyní jsou mou prioritou spíš úspěchy klubu než mé osobní,“ říká Tereza Karellová z Kostelce nad Labem.

Jak jste začínala s házenou? Jak jste se k ní dostala?

Jako malá jsem hrávala mnoho let tenis. Nicméně kvůli mé povaze mi byl doporučen kolektivní sport jako doplňkový sport k tenisu. Navštívila jsem sokolovnu v Čakovicích, což bylo nedaleko mého bydliště, a rodiče mě přihlásili se na národní házenou. Z Čakovic z národní házené jsem se díky tatínkovi jedné hráčky ze Slavie Praha dostala až do týmu DHC Slavie Praha, kde jsem působila od minižactva po mladší dorost.

Co vás přivedlo k tomu si založit vlastní klub?

V místní škole v Kostelci nad Labem jsem vedla od společnosti Kroužky pro děti kroužek atletiky a miniházené. Zhruba po půl roce, co jsem vedla kroužek miniházené, mě maminka našeho nejstaršího hráče informovala, že Mělník pořádá turnaj v házené, jestli nechci kluky přihlásit, když to máme poměrně blízko. Celkem dlouho jsem váhala, aby kluci neměli nepříjemný zážitek z prvního turnaje, když nikdy neviděli a ani nedrželi v ruce pořádný míč na házenou a ani neznali halu s parametry 20x40 m, ale nakonec jsem se rozhodlo pro. Turnaj byl vydařený, i přes to, že naše „hra“ měla k házené daleko. Každopádně, účel to splnilo. Rodiče i děti se pro házenou nadchnuli. Na turnaji jsem se seznámila s panem Kotkem a panem Dohnalem, kteří mi pomohli se rozhoupat a založit si v Kostelci svůj vlastní klub, za což jsem jim velice vděčná.

V současné době dokončujete studium vysoké školy, zároveň učíte na střední škole a k tomu se staráte o klub. Jak se vám daří skloubit všechny povinnosti najednou?

Co vám budu povídat, jsou dny, kdy je to opravdu náročné a nevím co dřív. Nicméně studium na vysoké škole snad tento rok dokončím, takže mi jedna starost zmizí, a se skloubením pracovních povinností a povinností vůči týmu mi hodně pomáhá rodina a naši trenéři Pavel s Lenkou. V týmu máme opravdu dobré vztahy, navíc máme i úžasné rodiče, které jsou nám často 24/7 k dispozici, což zjednodušuje veškeré povinnosti, které s sebou vedením klubu přináší.

Jaký je váš dosavadní největší úspěch? A naopak co byste třeba v minulosti udělala jinak?

Mezi své největší úspěchy řadím to, jak se klub v Kostelci poměrně rychle rozrostl a jak se házená stala populárním a oblíbeným sportem. Děti na tréninky chodí rády, vodí své kamarády a kamarádky, užívají si každý turnaj a napříč kategoriemi se naučily si pomáhat a podporovat se, což je pro trenéra skvělý pocit (úsměv). Za má nezdařená životní rozhodnutí možná považuji ukončení atletické kariéry na úkor házené, a také následné ukončení působení v DHC Slavii Praha, jelikož bych nyní mohla sama hrát třeba výše, než hraji nyní. Nicméně, kdo ví, zda bych se pak dostala k házené u nás v Kostelci...

Jaké jsou vaše házenkářské cíle?

Mé osobní cíle v házené nejsou již nijak velké. Ráda bych se házené věnovala tak dlouho, jak jen to půjde, ale již jen „rekreačně“ - přebor Prahy. Házená je srdeční záležitost, ale nyní mám spíše jako prioritu úspěchy klubu než mé. Kluci samozřejmě trenérku rádi vidí na palubovce, o tento zážitek je nechci připravovat, ale jak mnozí z vás asi vědí, není lehké se zúčastňovat všech turnajů a soutěží ve vlastní kategorii, a ještě objíždět turnaje a veškeré soutěže mladšího žactva, kde působím jako trenérka. Mým největším klubovým cílem je udržet klub jako takový a přivést k házené co nejvíce dětí, na které se třeba někdy budu dívat v TV a oni budou hrdí na to, že začínali s házenou v Kostelci nad Labem.

Pokud by si tento článek četl někdo s úmyslem založit vlastní klub, co byste mu doporučila?

To je poměrně těžká otázka. Asi se nebát, mít k sobě dobrého parťáka nebo podporující rodinu a jít do toho po hlavě a hlavně se nenechat odradit/zlomit prvními nezdary – jako byla třeba má první účast na PHC s kluky. Skóre asi 50:1, byl velmi nepříjemný zážitek, a to ani ne tolik pro kluky jako pro mě (smích). Ale na druhou stranu, doteď na to s kluky a jejich rodiči vzpomínáme s úsměvem. Každý začátek je těžký, ale nikdy nevíme, jak nás může budoucnost překvapit.

Funguje váš klub v současné době nějakým způsobem aktivně?

Nyní v Covid situaci je to pro náš klub, nejspíše stejně jako pro ostatní kluby, nepříjemné. Snažíme se pro děti vymýšlet různé aktivity, jako je např. naše celoklubová soutěž, která nese název: Pokoříme nejvyšší hory světa. Děti plní různé sportovní aktivity a soutěží napříč kategoriemi. Každý měsíc je za jejich snahu čeká nějaká menší házenkářská odměna... Nenahradí to pocit hry na hřišti, ale správný házenkář nebo házenkářka se nadá Covidem odradit (úsměv). Jak zní naše motto: Jedno srdce, jeden tým. Všichni děláme co můžeme!