Lektorkou na semináři PSH bude trenérka Martina Charvátová

Jméno a příjmení         :             Martina CHARVÁTOVÁ

Současný klub               :             TJ Dukla Praha (mladší žáci)

Trenérkou od roku      :             2003

Rozhovor, který probíhal na ZŠ Náměstí Svobody 2 v Praze v Dejvicích, kde paní Martina Charvátová pracuje jako pedagog, vedl krajský trenér PSH Jiří Tkadlec.

Paní Martino, pokud si správně vzpomínám, tak pocházíte z házenkářské rodiny. Zkuste zavzpomínat a prozradit nám něco ze svých házenkářských začátků.
„Máte pravdu, oba moji rodiče se házené věnovali. Táta trénoval ženy Tatranu Střešovice a máma hrála za Tatran Střešovice od svých 12 let. Já tam prý již v kočárku s babičkou jezdila kolem hřiště. Bylo mi to asi souzeno a ve druhé třídě jsem se objevila i na hřišti, tenkrát ještě asfaltovém. Také mám bratra Karla a ten hrál házenou od mladších žáků do dorostu za Duklu.“

Za jaké kluby jste házenou hrála a na jakém postu? A jaký výsledek, případně výkon vám z té doby utkvěl v paměti nebo na jaký turnaj, soustředění či akci ráda vzpomínáte?
„Začala jsem v klubu Tatran Střešovice, chviličku jsem působila ve Slavii, potom jsem se vrátila zase do Střešovic. Po narození syna jsem hrála v Bílině, kde jsme bydleli a po návratu do Prahy opět Střešovice.

Turnaj, na který určitě nezapomenu, byl zahraniční ve Švédsku Partille Cup. Bylo mi tenkrát 13 let. Byl to zážitek, který se mi vybavil hlavně v době, kdy jsem tento turnaj navštívila i jako trenérka minižáků o mnoho let později.“

Kdy jste začala přemýšlet o tom, že se stanete trenérkou házené nebo spíše, co vás k tomu vedlo či přimělo?
„První impuls byl právě v Bílině, měla jsem tenkrát dceru ve druhé třídě a nebyl, kdo by trénoval v tomto klubu mládež. Tak jsem to vyzkoušela a dceru vozila s sebou. Po návratu do Prahy jsem přivedla na Duklu svého syna, který začal hrát v kategorii mladších žáků. Po roce jsem zde začala pomáhat, a nakonec se rozhodla tomu věnovat společně se svým manželem.“

Jaká byla vaše další trenérská působiště (kluby, kategorie)?
„Jak jsem již zmínila, první začátky byli v Bílině, následovala Dukla Praha, dále Lions Hostivice a v současnosti opět Dukla Praha. Vždy se jednalo buď o kategorii mini, nebo mladší žákyně a žáci.“

Jak dlouho se věnujete trénování dětí do 15 let? Tedy kategoriím minižactva, mladšího a staršího žactva?
„Trénování házené se věnuji 24 let.“

Měla jste jako začínající trenérka svůj trenérský vzor nebo trenéra, ke kterému jste vzhlížela? Pokud ano, co jste na něm obdivovala a proč?
„Přímo vzor asi ne, ale velkým učitelem pro mě byl p. Martin Tůma. V době, kdy jsme s manželem začali trénovat minižáky na Dukle, on trénoval dorostence na Dukle. My na Julisce a on v hale ČVUT. Takže to vypadalo tak, že jsme dotrénovali svůj trénink, seběhli schody a dívali se na trénink dorostenců. Já psala a psala. Na tréninku jsme potom vyzkoušeli cvičení, která jsme viděli. Bylo to super, jen jsem to trošku zjednodušila a kluci to zvládli.“

Povídáme si v kabinetu základní školy Náměstí Svobody 2 v Dejvicích, a tak je jasné, že pracujete jako pedagog na základní škole. Jakou třídu/třídy máte na starosti?
„Učím na prvním stupni od 1. – 5. třídy. U nás je to tak, že děti nabereme v první třídě a jdeme s nimi až do pátého ročníku. Jinak zde také učím tělesnou výchovu na druhé stupni. A v současnosti pracuji s dětmi ve třetí třídě.“

Je práce učitelky na ZŠ a práce trenérky házené v něčem podobná? Nebo řeknete nám oblasti, které se navzájem propojují a které vnímáte za velmi odlišné?
„Myslím, že je si to velmi podobné. Jde o práci s dětmi. Jste jim vzorem, chcete je něco naučit, prožíváte s nimi jejich radosti, starosti i trápení. Tvoříte kolektiv, který by spolu měl komunikovat, pracovat a také dosahovat nějakých cílů. Učíte je trpělivosti, cílevědomosti, řešení problémů, spolupráci, radosti z práce i z úspěchu. Samozřejmě i umět přijmout neúspěch a napravovat chyby.“

Jak se vám daří časově i pracovně skloubit povinnosti pedagoga ZŠ s trénováním házené?
„Skloubení práce a trénovaní vidím jako velké plus. Jde to ruku v ruce, mohu ve škole přimět některé žáky ke sportování. Jsem zde s nimi, mám blízko k rodičům, kteří jsou nedílnou součástí celého procesu. Přípravy do školy a ostatní administrativu mohu dělat i doma. Většinou po večerech. Odpoledne mám tedy volné na tréninky, jiné dny na soustředění, kempy, turnaje.

Využila jsem i své práce k propagaci házené. V naší škole pořádám pravidelně turnaje v miniházené. Vždy zimní a letní turnaj pro 1. stupeň ve dvou kategoriích. Učitelé se stanou trenéry a žáci hráči. Mám velkou podporu vedení školy, a to je super.“

A co na tu velkou časovou náročnost říká vaše rodina? Vím, že váš manžel Ladislav je také trenérem házené a že trénujete spolu jeden tým. Tak se nabízí otázka, jestli doma společně připravujete tréninky nebo tvoříte taktiku pro turnaje a utkání vašeho týmu?
„Samozřejmě, že doma se velmi často mluví o házené. Je to součástí našeho života a na tréninku se to nedá stihnout. Je to velká výhoda, všechno rychle a hned vyřešíme. Velkou podporu máme i od svých dětí (dnes již dospělých) a od prarodičů. Čas se snažíme spravedlivě rozložit do všech stran. Mezi vlastní děti, malou vnučku, prarodiče a mezi děti půjčené na tréninku. No a já ještě mezi děti školní.“

Někteří trenéři dětí mají postupem času ambice se posunout k vyšší věkové kategorii. Přemýšlíte o tom i vy?
„Vůbec ne, začala jsem v kategorii minižáků, po čase se posunula do mladších žáků a dál nepotřebuji jít. Ráda vypomůžu, ale spokojená jsem zde. Děti se mění, doba se mění, a tak i ta trenéřina se vlastně mění. Je to stále pestré, plné nových věci. Mám společně s manželem kluky dva roky, naučíme je, co umíme a pošleme k dalším trenérům. A jedeme nanovo, přijdou noví hráči a s nimi nový impulz. S manželem pořádáme podzimní a letní kempy, kde se setkáváme i se staršími házenkáři. To je super zpestření.

My se vlastně ani nepotřebujeme posunout, protože ty naše bývalé hráče stále sledujeme, podporujeme a jezdíme se dívat na jejich zápasy. Je to super, když vyrostou a jsou z nich chlapi, třeba i v reprezentaci. To nás těší, a to je odměna za naši práci.“

V čem si myslíte, že trénování dětí je zajímavé a důležité na jedné straně a v čem je ošidné či zrádné?
„Trénování a jakákoliv práce s dětmi je krásná, učit děti, vidět jejich pokrok, radost, nadšení a předávání zkušeností je obohacující. Je to určitě náročné, ale přináší to velmi rychlou zpětnou vazbu. Na dětech je to hned vidět, zda je trénink baví, dokážou to okamžitě ukázat. Řekla bych, že to je velmi důležité, mít radost z tréninků, chodit na ně rád. Ta radost musí být oboustranná, jak trenérská, tak hráčská. Zrádné není nic, chyby děláme všichni a jen je potřeba se z nich poučit. Může se stát, že i trénink nemusí být někdy dobře připravený a nemusí se úplně povést. Trenér je taky jen člověk, který může dělat chyby, stejně jako děti. Je potřeba, aby celý tým včetně trenéra pracoval jako tým.“

Co v tréninku malých házenkářů považujete za velmi důležité až skoro zásadní a co vnímáte za méně důležité, postradatelné nebo dokonce nepodstatné v tréninku dětí?
„Trénink obecně musí bavit, a nejlépe každého hráče. Musíte mít radost z pohybu, hry, chtít se zlepšovat a překonávat. Pro malé házenkáře platí toto všechno.“

Jak je pro vás, coby trenérku házené, důležitá spolupráce s rodiči malých házenkářů a házenkářek? Na čem si zakládáte nebo co je pro vás „klíčové“ v této souvislosti?
„Spolupráce s rodiči je velmi důležitá. Bez nich to nejde. Je potřeba si je naklonit na svou stranu, vtáhnout je do sportovního prostředí, aby své děti viděli při hře. Důležitá je komunikace, jasná, pravidelná a přehledná. Je nutné, aby své děti podporovali a čas na házené trávili s nimi, pokud to jde.“

Paní Martino, moc děkuji za váš čas i za příjemné povídání a zajímavé odpovědi. A chtěl bych vám popřát hodně energie, elánu, nadšení i trpělivosti ve vaší další trenérské práci s dětmi a zejména, abyste i nadále měla z trénování malých házenkářů jen samou radost.