Ty nejlepší vzpomínky máme spojené s házenou v Liberci, říkají manželé Lepiešovi

Eva se narodila v jihočeském Písku, městě, ve kterém vyrostlo nemálo kvalitních házenkářek. Zde s házenou v 9 letech začala i ona. Už ve svých čtrnácti letech byla členkou reprezentačního kádru, prošla všemi reprezentačními výběry, od tehdejších nejmladších lvíčat až po ženskou kategorii, kde plnila roli třetí brankařky. V osmnácti letech o její služby projevila zájem pražská Slavia a přestup byl na světě. Do Prahy Evu lákalo hlavně studium. To bylo také důvodem, proč se po nástupu na vysokou školu vzdala možnosti reprezentovat. Není se ale čemu divit, studijní povinnosti jí moc volného času nedovolily. Kromě pražské FTVS Univerzity Karlovy, oboru psychologie - tělesná výchova, má zdárně za sebou i Technickou univerzitu v Liberci, kde si vybrala studium speciální pedagogiky. Momentálně své znalosti prohlubuje opět na liberecké univerzitě, kromě mateřských a trenérských povinností se zde věnuje studiu učitelství pro první stupeň. Po letech strávených v pražské Slavii se rozhodla pro změnu působiště a odešla na sever republiky, do Liberce. Jak sama říká, první rok strávený zde patří mezi její nejkrásnější vzpomínky spojené s házenkářskou kariérou. Angažmá v Liberci se jí tedy stalo osudným jak po kariérní, tak osobní stránce. V létě na tradičním turnaji v plážové házené v Bělé pod Bezdězem potkala Martina, svého budoucího manžela. Po narození prvního syna se svými bývalými spoluhráčkami z Liberce oživily víkendové dění v bělské házenkářské hale, když se zde rozhodly hrát druhou ligu.

Martin se narodil v Mostě, na palubovku poprvé vyběhl již v 5 letech. V mladších žácích přestoupil do Liberce, kde prošel mládežnickými kategoriemi. Naposledy se v dresu Liberce představil v dorostu, poté odešel do Prahy plnit své povinnosti na vojně, při níž si zahrál v pražské Dukle. Po skončení vojenské služby se rozhodl pro přestup do Jičína, kde strávil úctyhodných třináct sezón, svou roli zde plnil i jako kapitán. V době jeho příchodu do Jičína se zde hrávala první liga, v sezóně 2004/2005 však tým postoupil do extraligy, na čemž má Martin neodmyslitelné zásluhy jako tehdejší nejlepší střelec svého týmu. Střelecká forma se ho držela i v dalších letech. Za třináct let působení v jičínském klubu nastoupil k 289 ligovým utkáním v nichž vsítil 766 branek. V září tohoto roku byl za své dlouhodobé působení patřičně oceněn vedením klubu před úvodním hvizdem na domácí palubovce. Do sportovní historie města se kromě skvělých týmových výsledků, za něž jako kapitán ručil, zapsal i jako jednotlivec, a to ziskem třetího místa ve Sportovci města Jičína právě v již zmíněné mistrovské sezóně. Nebyl to však poslední titul, na který dosáhl; v sezoně 2014/2015 nad hlavu zvedl i extraligový mistrovský pohár. Po dosažení této pomyslné mety se rozhodl pro změnu dresu a vrátil se zpět do Liberce. Mimo hráčské působení objevil i novou roli, roli hrajícího trenéra. Jeho bohaté zkušenosti spoluhráče a svěřence zároveň nasměrovaly k nejvyšším příčkám tabulky. Po dosažení prvenství ve  druhé lize Martin svůj tým zaslouženě dovedl do první ligy.

Společně manželé trénují od roku 2017. Důvodem však nebyla žádná výrazná touha po naplnění trenérských ambicí, jak by se po tak bohaté kariéře obou dalo nejspíš očekávat. K trénování dětí se Lepiešovi “nachomýtli” vlastně úplnou náhodou. Když začal trénovat jejich starší syn, odjeli s ním na letní soustředění, pouze jako doprovod. Ze soustředění však již odjížděli s chutí předávat zkušenosti libereckým nejmladším. A jejich cíle do příštích let? Vlastně nic speciálního. Hlavně hrát házenou pro radost a těšit se z ní. A to je přeci to nejdůležitější.