V zápase proti Sovětům jsme měli mnohem vyšší motivaci, vzpomíná na olympiádu v Mnichově Vladimír Jarý

V čem vás tehdy házená okouzlila a čím si vás získala?
Začínal jsem s basketbalem, později jsem jej hrál společně s házenou. Pak jsem si ale musel vybrat, basket byl techničtější sport, házená zase tvrdší. Navíc se mi zalíbila, měl jsem nějaké dispozice pro ni, tak jsem šel do házené.

Na jednu stranu je to už dost dlouhá doba, na druhou stranu věřím, že ty vzpomínky z olympiády jsou natolik silné, že i po letech si je člověk dobře pamatuje a vybavuje. Jak moc rád na to tedy vlastně vzpomínáte, a jak často se třeba k tomu vracíte?
Vzpomínám na to rád. Ty vzpomínky mají takové dvě polohy, jedna je získání medaile a druhá je něco, co jsme nečekali. Právě ta agrese Palestinců na Izraelce byla záležitost, kterou nikdo nepředpokládal a trochu nám to pokazilo dojem z olympiády. Získání olympijské medaile ale přebilo všechno negativní. Můj nejlepší zážitek bylo určitě dekorování, na to určitě nezapomenu. Tahle vzpomínka se se mnou táhne už 50 let, až je trochu s podivem, že za tu dobu se mužská československá házená žádné další medaile nedočkala.

Proč myslíte, že se to nepovedlo?
Z poslední doby mám dojem, že srdce není takové, jaké bylo za nás. Je to samozřejmě trochu nostalgická vzpomínka a někdo může namítnout, že ji mám zkreslenou. Ale hráči jsou dnes téměř všichni v zahraničí, jsou pod smlouvami a nemají takovou motivaci se rvát za národ, jako bývala tehdy za nás. Pro nás byla možnost reprezentovat jakýmsi motorem, který něco znamenal. V momentální situaci, kdy jsou hráči sociálně a finančně zajištění, toho vrcholu již nemohou dosáhnout.

Na druhou stranu tehdejší trenér Jiří Vícha bral jako motivaci i rok 1968, může hrát roli i kontext doby? Že vzájemné zápasy se SSSR znamenaly něco víc než jen sport?
Určitě. Měli jsme to v hlavách. Tato vzpomínka před rozhodujícím utkáním se Sovětským svazem byla jednou z vyšších motivací, než jsme standardně měli. A to si myslím, že i pak rozhodlo.

Podepisovala se ve sportovních utkáních napříč státy tehdejší situace? Cítil jste to třeba i z jiných sportů?
Určitě z hokeje, sportovci to obecně v sobě měli. I když za to hráči ani nemohli, tak všichni chtěli porazit toho, který nás pokořil.

V čem jde tehdejší olympiáda srovnat s tou, která se odehrává v novém tisíciletí? Jak moc se ta celá akce vyvinula?
Úplně to neumím posoudit. Byl jsem na dvou olympiádách v Mnichově a Montrealu. Obě byly podobné ve sportovním smyslu, ale nedokážu posoudit rozdíl mezi minulou dobou a současnou. Po komerční stránce je to někde jinde, vzpomínky jsou ale pro nás z minulé doby a my starší s obdivem sledujeme to, co se okolo olympijských her vždy děje.

V Mnichově 1972 se stal teroristický incident, kdy palestinská skupina Černé září spáchala atentát na jedenáct izraelských sportovců. Někteří z vašich spoluhráčů říkali, že jste to nejprve nevnímali a závažnost celé té situace vám docházela až později. Měl jste to podobně?

S dalšími dvěma spoluhráči jsme se dokonce byli podívat přímo u vily, kde ten útok proběhl. Řekl bych, že se nás to přímo dotklo. Byla přerušená olympiáda, nikdo nevěděl, co bude dál. Navíc jsme měli docela slušně rozehraný turnaj. Mezinárodní olympijský výbor pak ale rozhodl, že by ukončení her bylo fakticky splnění palestinského cíle. Po jednodenním přerušení se tak pokračovalo dál a pak už jsme to moc nevnímali.

Co se týče čistě sportovní stránky, jak jste to celé vnímali? Kdy vám došlo, že by výsledek mohl být dobrý?
Začínali jsme ve skupině, kde bylo Tunisko, NDR a Island. Proti Islandu jsme navíc museli vyhrát, abychom postoupili, neboť jsme měli jenom dva body za výhru nad Tuniskem. Přestože jsme celý zápas prohrávali, v závěru se povedlo vyrovnat na 19:19. Čekali jsme na poslední zápas, kde hrál Island s Tuniskem. Island sice vyhrál, ale ne o potřebných 18 gólů, aby postoupil dále. Proto jsme šli s NDR dále a to bylo první úskalí, které jsme překonali.

Dostali jsme se do skupiny se Švédskem a SSSR a první zápas se Švédy jsme vyhráli 15:12. Mezitím se vývoj navíc zamotal výhrou NDR nad Švédy a prohrou Švédů se SSSR. Proti Sovětům jsme tak potřebovali vyhrát o dvě branky a nastřílet více než 12 branek, přičemž se nám povedlo obojí. Zajímavost je, že byla postavena sestava na zápas, která nebyla obvyklá.

V čem?

Trenér Vícha postavil Petra Pospíšila, slovenského brankáře, který však na olympiádě do toho duelu nechytal. Tenkrát chytil Sovětům dvě sedmičky a jednu zahodili. Byly to takové šachy. Každý gól je v kolektivním sportu důležitý, ale závěry jsou o tom, kde se odehraje rozhodující moment, ať už v obraně, nebo útoku. Výhrou 15:12 jsme věděli, že jsme v tabulce první a budeme hrát s vítězem druhé skupiny o zlato. Přitom mužstvo, které bylo před olympiádou sestavené, budilo trochu rozpaky. Kouč Vícha tehdy troufnul vyřadit několik hráčů z Dukly a v posledním utkání nepostavil ani Františka Brůnu s Jaroslavem Škarvanem, tehdejší mistry světa. Vsadil na partu a svůj dojem, což se zkrátka podařilo.

Rok 2013 a setkání stříbrného celku z Mnichova v rámci mezistátního duelu Česko - Slovensko.

A co ve finále? Tam jste se potkali s favorizovanou Jugoslávií...
Před olympiádou jsme dvakrát dokázali Jugoslávii na přípravných turnajích porazit, uměli jsme na ně asi jako jediní. Ale ve finále se nám nepovedl začátek, utekli na pět branek a v tehdejší době prohrávat s takovým týmem o pět není jako nyní.

Pak už jsme utkání dotáhnout nezvládli, roli tam mohl hrát i dojem, že budeme mít stříbro. S takovým odstupem se to již těžko hodnotí, nicméně Jugoslávie byla tehdy opravdu mužstvo, které něco znamenalo a zlato bylo pro ně zasloužené.

Jaká pak byla vlna návratu zpátky do Československa? Předpokládám, že jste si užili řadu různých oslavných akcí.
Určitě, jednak to bylo velké překvapení, jednak všichni medailisté dostali ocenění. Potom přicházela různá vyznamenání od města, proběhlo setkání s tehdejším předsedou vlády… Zkrátka obligátní záležitosti, které přetrvávají do dneška.

Dokážete si i po letech vzpomenout na nějakou vtipnou historku?
Vtipnou historku si ani tolik nevybavuji, v tehdejší době byly ze strany našeho politického vedení určité tlaky na hlídání, takže si vzpomínám na to, jak s námi někdo neustále chodil a až později jsme zjistili, že si natáčel všechny naše rozhovory.

Spíš mám jednu sportovní historku. Když jsme porazili Sovětský svaz, tak jejich trenér po zápase nakopal svého hráče do noh na střídačce kvůli tomu, že neproměnil sedmičku. Byla to pro nás i trochu ironická záležitost a vhled do toho, jak to v SSSR ohledně sportovců fungovalo.

Jak vlastně házená tehdy vypadala? U reprezentace jste měli výhodu, že reprezentační srazy trvaly obvykle mnohem déle, že?
Mívali jsme dlouhá soustředění, která trvala 11 až 12 dní. Probíhaly v Nymburce, kde bylo sportovní centrum. Před olympiádou jsme půl roku dojížděli domů jenom na sobotu a neděli. Poznání všech hráčů a jejich vlastností bylo pro trenéry mnohem jednodušší, jezdilo se na různé turnaje, které byly náročné. Tým se pak formoval směrem k MS nebo OH, systém turnajů byl vždy stejný. Přípravné tréninky se stavěly, aby nebyla zátěž na akci příliš velká. Teď už je to jiné, trenéři národních týmů dle mě nejsou ani tolik trenéři, jako spíš manažeři. Poznat hráče za tři dny a jet na turnaj, nebo rozhodující utkání je málo a není možné vědět, co v člověku je.

Byla to trochu výhoda tehdejší doby, trenéři mohli poznat mužstvo, hráči zažít systémy a bylo to pro ně snazší. Nyní se sejde reprezentace na tři dny a pak jede na tři rozhodující utkání. Hráči se ale tolik neprověří pro finálový turnaj. Také se dost často v různých kruzích sportu objevuje, že se na hráčích podepisuje se únava. Přitom modelování soustředění by mělo být podle šampionátů a kvalifikací. V tom vidím velký a podstatný rozdíl. Úloha dnešních trenérů tak podle mě není ani tak o trénování, ale o tom, jestli se jim to povede a hráč bude ochoten ze sebe vydat něco víc.

Jak to máte v současnosti vy s házenou? Co byste české házené do budoucna a dalších let přál?
Stále jsem fanoušek, sleduji všechna utkání a chodím na házenou v Plzni. Stejně tak fandím národnímu týmu a české házené přeji vše nejlepší, aby se v nejbližší době objevila nějaká medaile.