Házená ve Zlíně rozdávala úsměvy
Úplně běžný čtvrtek, jedeme na ukázkové hodiny pohybovky s míčem do další z mnoha základních škol v jedné z obcí na Zlínsku. Školáci nás vítají a zdraví už venku, samozřejmě je taky pozdravíme a jdeme se připravit.
V krásné tělocvičně, plné přírodního světla, nás v první části navštíví druháci. Čtrnáct děvčat a čtyři kluci, na kterých je znát, že se dobře znají a že jsou kamarádi. Energické dětičky, které evidentně milují pohyb, i vzájemné legrácky. Už rozcvička je plná smíchu, ale hlavně nadšeného opakování po předcvičujících asistentkách pana trenéra, hráčkách družstva starších dorostenek Handball clubu Zlín. Následují hry s míčem, nácvik dovedností, cvičná střelba a už je tady konec hodiny. Děti odcházejí s voláním, že se těší na příště.
Jako další přicházejí třeťáci. Rok věkového rozdílu se projevuje zkraje menším soustředěním na výklad pana trenéra, ale rozcvička s hudbou se líbí i jim a hned se všichni zapojují. Tedy téměř všichni. Bokem, na lavičce u nářaďovny, sedí sama holčička bez tenisek, jen v nazouvácích. Jdu za ní: „Ahoj, nechceš se k nám přidat?" S pohledem upřeným do země vrtí hlavou. Po chvilkovém váhání si přece jen nabízený gumový míč bere a běží mezi cvičící spolužáky. Ani ne minutka a už je i úsměv ve tváři. A za chvilku jsou gumové pantofle vyzuté, bosky se cvičí líp. „Je to Ukrajinka, je tady teprve týden a nikoho ještě pořádně nezná," objasňuje pan učitel Luboš, který jako správný tělocvikář se staršími a už zkušenějšími dětmi jejich školy navštěvuje turnaje Školní ligy v miniházené ve Zlíně.
Následují hry, oblíbená "vybiša" s putovním dresem za pasem - "sedni nebo Tě vybiju". Všechny děti řádí naplno a honí se po celé půlce hřiště. Ale do jednoho rohu za brankou si sedá jiná dívka, schovává se za síť a oči si zakrývá rukama. Posílám jednu z asistentek trenéra, obě jsou studentky zlínského sportovního gymnázia, aby se jí zeptala, co se děje. Ta si k ní přisedne a chvilku si povídají. Pak si podávají ruce a jdou spolu zpátky mezi spolužáky. Pár vteřin ostychu a pozorování skotačících spolužáků a i tato slečna se přidá ke kolektivu. „Johanko, co Ti říkala?" ptám se. „Asi mi moc nerozuměla, jen mi tak nějak poločesky řekla, že se moc bojí." I tato malá Ukrajinka se naplno zapojuje, při závěrečné střelbě na branku mi dokonce vstřelí dva góly.
Také tato vyučovací hodina musí skončit, děti se řadí k tlesknutí si s asistentkami a s trenérem. „ Ahoj," loučí se s plachým úsměvem holčička z kouta. Zdá se, že včas a správně podaná ruka zase dokázala malý zázrak, který jinak ani moc nevnímáme.
KP