Jak dnes žijí: Z palubovky na radnici – Vladimír Šuma.

Autorka Lucie Kantůrková

1. díl: Jak dnes žijí – Petra Kheková (Čumplová) nejdete zde

V úvodním díle jsem si povídala s Petrou Khekovou, trojnásobnou Nejlepší házenkářkou ČR. Dnes bych vám ráda představila zástupce z řady mužů: Vladimíra Šumu. Také s Láďou mne stejně jako s Petrou Čumplovou pojí spousta osobních vzpomínek. Ještě jako teenager jsem jej chodila povzbuzovat na palubovku pražské Dukly. Tenkrát ještě Dukla hrávala ve staré hale Sparty a přestože si v domácí soutěži připisovala jeden úspěch za druhým, v hledišti jí fandila jen hrstka fanoušků. Později jsem se s Láďou potkala již v Lovosicích, kam zamířily moje osobní i profesní kroky. Láďa se do Lovosic nejdříve vrátil jako hráč, později jsem s ním dělala rozhovory již v roli trenéra a dnes jsem pro vás přichystala rozhovor v jeho pozici místostarosty Města Lovosice. Ale u házené tento bývalý skvělý hráč zůstává dodnes, jak se ostatně dočtete dále.

Vizitka:

Jméno: Vladimír Šuma

Narozen: 15. 6. 1971

Děti: syn Marek (19 let), dcery Veronika (21 let), Klára (14 let)

Největší úspěchy:

Házenkář roku 1994

Účast na: MS 1993 (Swe), 1995 (Island), 1997 (Japonsko) + ME 1996 (Španělsko), 1998 (ITa), 2002 (Swe)

2 x Mistr ČR, ČSSR, ČSFR, vítěz Českého poháru mužů.

125 startů za národní tým

Hráč německé Bundesligy:

Eintracht Hagen (2. Bundesliga)

SG Solingen – postup z 2.Bundesligy do 1.Bundesligy (2 roky 1.Bundesliga)

MT Melsungen – postup z 2. Bundesligy do 1. Bundesligy

HSC 2000 Coburg – postup do 2. Bundesligy

Člen Společenství legend Lovci Lovosice – video zde.

Od roku 2014 Místostarosta města Lovosice.

Náš rozhovor začneme sérií otázek týkající se házené, v další části rozhovoru se již zaměříme na tvoji současnou roli Místostarosty města Lovosice. V jakých klubech jsi v Čechách působil?

„Celé házenkářské dětství jsem prožil v Lovosicích. Od žáčků až po kategorii mužů, kteří tenkrát hráli druhou nejvyšší soutěž a pokoušeli se postoupit do první ligy. V této soutěži jsem pravidelně nastupoval v mistrovských utkáních už jako starší dorostenec. V roce 1989 jsem narukoval na základní vojenskou službu do armádního celku Dukly Praha, odkud v roce 1996 následoval můj odchod do zahraničí.“

Byla Dukla plánovanou přestupní stanicí?

„Dukla byla splněný sen. Popravdě, mně házená začala bavit až někdy v dorostu, do té doby jsem byl hroznej lempl (úsměv). Vzpomínám si třeba, když v kategorii mladších žáků jsem jednou přišel na trénink bez čepice. Trenér mně poslal domů a já jsem na truc s házenou skončil a šel hrát fotbal. Ale v dorostu se ve mně něco zlomilo, moji tehdejší trenéři pan Novák a pan Dorn dokázali stmelit partu, začalo se nám dařit. A díky svým výkonům jsem se pak dostal do juniorského nároďáku. Dukla pak byla pro mne odměnou za moji práci v mužském týmu.“

Ve 26 letech (rok 1996) jsi získal první zahraniční angažmá. Do té doby se do zahraničí chodilo téměř výhradně do první Bundesligy, přičemž v každém týmu byl povolen pouze jeden cizinec ze země mimo EU (které jsme tehdy ještě nebyli členem). Jak těžké bylo se do zahraničí v té době dostat a jak se to podařilo tobě?

„V roce 1996, když jsem odcházel do Německa, jsem měl za sebou pětiletou hráčskou praxí v historicky nejlepším československém a českém klubu. Dukla Praha tehdy pravidelně reprezentovala českou házenou v Lize mistrů. S tímto klubem jsem získal čtyři mistrovské tituly a vítězství v Českém poháru. Před odchodem do zahraničí jsem měl odehraná dvě mistrovství světa, jedno mistrovství Evropy. V roce 1996 byl v Německu povolen druhý cizinec z tehdy východního bloku a přišla první nabídka (Eintracht Hagen, 2 Bundesliga). V tomto klubu působil již několik let Roman Bečvář, který byl taktéž hráčem národního týmu a v minulosti oblékal dres Dukly Praha.

Dokud byl v Německu povolen jeden cizinec, bylo téměř nemožné se do německých soutěží dostat. Už po mém prvním MS v roce 1993 jsem měl nabídku do týmu Suhlu (2. Bundesliga), ale měl jsem ještě platnou smlouvu s Duklou. Ta mi angažmá nepovolila, místo mě tam tenkrát odešel Zdeněk Vaněk. Když došlo v Německu k uvolnění a možnosti zařadit do týmu druhého cizince, volal mi právě Roman Bečvář, že v Hagenu shání leváka. Mně se pak povedlo i ME v roce 1996, kde se byli zástupci z tohoto klubu podívat a po mém návratu jsme podepsali smlouvu.“

Dnes už to není v tak velkém měřítku, ale stále se setkáváme s tím, že nadějný/šikovný házenkář, který ale nemá téměř nic odehráno ani v domácí soutěži, odchází do některé z nižších (a tím nemyslím mnohdy ani 3. nejvyšší soutěž) německých soutěží. Jaký je tvůj pohled na tyto přestupy? Neukazuje to něco „špatného“ o vnitřní motivaci hráčů, o jejich ambicích a cílech?

„Osobně jsem si v házené kladl ty nejvyšší cíle a maloval vzdušné zámky, ať již to bylo angažmá v Dukle, nominace do nároďáku nebo přestup do Německa. A všeho bylo dosaženo. Domnívám se ale, že bez kvalitního házenkářského vzdělání by toto nebylo možné uskutečnit. Je samozřejmě věcí každého z nás, jakým směrem a pro jak kvalitní soutěž se rozhodneme, ale měli bychom si klást ty nejvyšší cíle, jakých je možné dosáhnout. Někdy mám z těch přestupů mladých hráčů pocit, že jim stačí, aby okolí vědělo, že hrají v Německu. A je jedno v jaké soutěži a že to třeba již s ambicemi nebo kvalitou nemá moc společného.“

Nedá mi to nezmínit v této souvislosti lovosického Jiřího Motla. Několikanásobného nejlepšího střelce soutěže, svého času reprezentanta a stále jednoho z nejvýraznějších hráčů domácí soutěže. Jak je možné, že takový házenkář nikdy nezkusil zahraniční angažmá?

„Po návratu z Německa zpět do Lovosic jsem měl možnost s Jirkou Motlem tři roky hrát a poté ho tři roky vést jako trenér. Jirka je vzorným příkladem profesionálního přístupu a oddanosti udělat maximum pro úspěch celého týmu, jak v tréninkové činnosti tak samozřejmě i mistrovských utkáních. Je to profík, kterým se ve skutečnosti nikdy nestal, což považuji za obrovskou škodu. Sám se rozhodl pro Lovosice, kde od malička vyrůstal a stal se ikonou lovosické házené a vzorem pro všechny nastávající generace mladých házenkářů. Jeho nevýhodou byl bohužel i post, na kterém hraje. Prosadit se v Bundeslize na pozici křídla jako cizinec je hodně těžké.“

Ty jsi se do Lovosic vrátil a odehrál za ně závěrečné roky tvé aktivní kariéry. Ve stejném duchu se „domů“ vrátili z bývalých reprezentantů například Milan Berka (Lovosice), Tomáš Sklenák (Frýdek-Místek), Josef Kučerka (Hranice), teď nejnověji například Jan Sobol do Karviné. Co říkáš na tyhle návraty?

„Jsem přesvědčen, že všichni jmenovaní hráči byli po návratu do českých klubů schopni posunout výkonnostní laťku svých týmů směrem nahoru a předat zkušenosti posbírané ze zahraničních angažmá svým spoluhráčům. A jejich výkony a zkušenosti pomáhají také kvalitě celé soutěže.“

Proč jste se rozhodli s rodinou vrátit zpátky do Čech? Neuvažovali jste o tom, že byste nakonec v Německu zůstali? Děti se tam narodily, vyrůstaly, vychodily školu..

„V mém případě již při odchodu do zahraničí v roce 1996 bylo jasné, že jednou se do Čech a do Lovosic vrátím. Nikdo z rodiny však nečekal, že se naše společná házenkářská pouť protáhne na dlouhých třináct let. Všechny tři děti jsou narozené v Německu, kde nejstarší dcera se synem docházeli do školy. V době prázdnin byli povinni složit vyrovnávací zkoušky ve škole české, tudíž byla na každodenním pořádku paralelní výuka češtiny pod dohledem mé manželky. Návrat do Lovosic byl očekávaný a proběhl plynule a hladce, vraceli jsme se do našeho domova.

A proč jsme se vrátili? Já se považuji za Čecha a vždycky jsem se chtěl domů vrátit. Původní plán byl, že v Německu vydržíme pár let a vrátíme se zpátky do Lovosic, kde jsme si mezitím stavěli dům. Už v průběhu angažmá v Německu jsme si budovali zázemí, kam jsme se chtěli vrátit.“

Kdybys měl říct, jak těžký byl ten návrat pro každého z vás: tebe, manželku, děti? Nestalo se někdy, že byste si návrat zpátky domů vyčítali?

„Jak jsem již zmínil, přechod z Německa byl bezproblémový a plynulý. Vraceli jsme se s rodinou do rodného města, kde jsme měli připravené zázemí a čekal na nás zbytek celé rodiny. Děti se zapojily do běžného českého života bez sebemenších problémů, to bylo nejdůležitější. Nikdy jsem si nevyčítal návrat zpět, možná jen ve slabých chvílích mě přepadaly myšlenky typu, proč jsem to vlastně udělal? Vracíš se ze země (z Německa), ve které téměř vše stoprocentně funguje, lidé jsou disciplinovaní, dodržují nastavená pravidla, chovají k vám úctu a jsou ohleduplní jeden ke druhému. Byla to právě ta ohleduplnost, ve které jsem viděl obrovské rozdíly v Německu a u nás.“

Vracíte se někdy zpátky do Německa? Máte tam ještě stále nějaké vazby?

„Silné vazby jsme měli především v Solingenu, kde se nám narodily dvě děti. Dlouhodobě jsem byl v kontaktu s manželským párem, familie Clemen. Ti nás po našem příchodu do Solingenu prakticky přijali do rodiny. Sblížili jsme se tak, jako by to byli naši prarodiče. Po mém odchodu do Melsungenu za námi dokonce jezdili na každý domácí zápas a to byl Solingen téměř 300 km daleko od Melsungenu.“

Po svém návratu do Lovosic jsi 3 roky odehrál za Lovosice, další 3 roky jsi vedl extraligový celek. 3 roky jsi si pak dal od házené pauzu a teď budu citovat: „Došel jsem k tomu, že se to nedá spojit. Té práce (práce v civilním zaměstnání místostarosty Města Lovosice) je čím dál tím víc, pořád se objevují nové věci, kterým se prostě věnovat musím. A bohužel koníčka, který se stal na dvacet let mým zaměstnáním, musím opustit. Snad to nebude nadlouho.“ A na otázku, jestli se k házené někdy vrátíš, jsi odpověděl: „Stoprocentně“. Co tě přivedlo zpátky do lovosického klubu?

„Vstup do komunální politiky byl pro mne hodně obtížný. Všechno pro mne bylo nové, nedalo se na to připravit. Přirovnal bych to k neplavci, který byl hozený do vody a musel se v ní naučit plavat. A to nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním (občanům), kteří do mne vložili důvěru. Zpočátku se stávalo, že jsem odcházel z práce v deset večer, to se prostě nedalo s házenou skloubit. Pravidelně jsem ale chodil na zápasy Lovosic, pracovně jsem se stabilizoval a důležitým faktorem byl i syn Marek. Bylo to období, kdy se u dorostenců v Lovosicích střídali trenéři, hráčům chyběla chuť a ubývalo jich. To mi rozhodně nebylo lhostejné a věřil jsem, že této situaci dokážu pomoci a hráči i díky mně najdou znovu na házenou chuť a potáhnout za jeden provaz, tak jako tomu bylo dříve.“

Proč se z Nejlepšího házenkáře ČR a reprezentanta stal politik?

„Přivedla mě k tomu nespokojenost a ústní lidová slovesnost, která kolovala Lovosicemi. Zarážely mě takové ty restaurační polopravdy, které jsem slýchával o tom, co se ve městě děje a jak se zachází s veřejnými prostředky. Jak říkám, byly to pouze nepodložené řeči, ale mně se to nelíbilo, protože se považuji za jeden z článků Lovosic. Vyrůstal jsem zde odmalička a tohle se mi zkrátka příčilo. Když jsem šel do komunální politiky, nečekal jsem ve výsledku tak jednoznačný úspěch našeho hnutí. A už vůbec jsem nepřemýšlel, že bych se mohl dostat na pozici místostarosty. V házené jsem reprezentoval Československo, později Českou republiku a samozřejmě Lovosice a říkal jsem si, že by mi lidé mohli věřit, pokud se rozhodnu kandidovat v komunálních volbách. Vždy jsem byl hrdý na to, že jsem Lovosičan. Reprezentoval jsem je. Házená v Lovosicích mě naučila disciplíny, ohleduplnosti, respektu k ostatním členům týmu a okolí. V současné době reprezentuji město v jiné pozici. Post místostarosty je pro mě výzvou. Je příjemné mluvit s lidmi, které denně potkávám v ulicích, nejen o problémech ve městě, ale i naslouchat jejich myšlenkám a nápadům, jak a kam bychom měli Lovosice posouvat.“

Jak se daří naplňovat tu poslední větu: Je příjemné mluvit s lidmi, které denně potkávám v ulicích, nejen o problémech ve městě, ale i naslouchat jejich myšlenkám a nápadům, jak a kam bychom měli Lovosice posouvat?

„Poslední větu bych po sedmi letech působení na radnici formuloval trošku jinak. V reálném životě je pravdou, že ne všichni budou spokojeni se vším, co se líbí vám nebo ostatním lidem. Názory se různí, zaznívá v mnoha případech chvála, ale stejně tak i kritika a vy musíte najít cestu k uspokojení většiny obyvatel města. Často se to samozřejmě nepodaří.“

Vzpomínáš si ještě na svoje začátky v roli Místostarosty? Lovosice jsou malé město, ve kterém se všichni mezi sebou znají, výsledky házenkářů byly nejen v hospodě na denním pořádku. Jeden den přišel na pivo trenér extraligových házenkářů, aby ten druhý přišel místostarosta...

„Otázky lidí se po mém přesunu ze sportovní haly na radnici razantně změnily. Už se neptali jak jsme hráli, kdo kolik vstřelil branek, ale proč jsou chodníky a komunikace ve stavu v jakém jsou, kdy to bude opravené apod.“

Na podzim loňského roku se podařilo v Lovosicích vybudovat další sportovní halu. V devíti tisícovém městě je tak sportovcům k dispozici velký sportovní areál plný sportovišť včetně dvou na házenou rozměrově odpovídajících hal. Z toho musíš mít určitě jako lovosický patriot a házenkář radost..

„Současné vedení města vnímá sport v Lovosicích jako součást naší regionální kultury a snaží se sportovní činnost ve všech směrech podporovat. Na lovosickou házenou jsme samozřejmě jako město patřičně hrdí a spolupráce mezi Městem a klubem funguje velmi dobře. Zbudováním nové haly určitě nekončíme. V příštím roce by měl být v rámci sportovního areálu města vybudován také sporthotel o kapacitě zhruba sto dvaceti osob, což je něco, co nám v rámci sportovního komplexu chybí.“

Jedním z velkých problémů Lovosic (a Ústeckého kraje obecně) v době, kdy jsi do politiky vstupoval, byla nedokončená dálnice D8, která tranzitem nadměrně zatěžovala město. Jak moc pomohlo dokončení D8?

„Pro město byl tím největším problémem průjezd kamionů městem. Dostavbou úseku dálnice D8 bylo dosaženu odklonu kamionové dopravy. Lovosicemi do té doby projížděly desítky tisíc kamionů za měsíc s nadměrným zatížením a tím docházelo k poškozování nejen místních komunikací, ale i k zatěžování ovzduší a nadměrnému hluku v lovosických ulicích. Pro obyvatele Lovosic je dokončení D8 obrovská úleva. Pomohlo to samozřejmě životnímu prostředí, omezilo hlučnost, vždyť veškerá kamionová doprava jezdila obytnou zónou.“

Tvoje současné funkční období končí na podzim roku 2022.. Ví Vladimír Šuma, co bude dále?

„Rád bych i nadále ve své funkci pokračoval a byl u dokončení námi plánovaných akcí a rozpracovaných projektů spojených s rozvojem města, které se díky jejich náročnosti nestihnou zkompletovat do října příštího roku, kdy nás čekají nové volby. Pokud v komunálních volbách 2022 získáme potřebný mandát našich občanů, abychom i nadále řídili naše město, a bude mi nabídnuta funkce místostarosty, přijmu tuto nabídku s pokorou a budu se rád dál svou činností podílet na rozvoji města.

V případě, že vítězství neobhájíme, také to přijmu, ale s určitou obavou, aby se veškeré řídící procesy, které fungují a byly námi nastaveny, nevrátily do starých kolejí. To byl také ten hlavní důvod mého vstupu do komunální politiky.“

Jak vlastně vypadá den místostarosty?

Kafíčko a nohy na stole (smích). Po příchodu do kanceláře bývá prvním ranním krokem nasazení brýlí a zapnutí počítače. A to je právě to zařízení, které jsem do nástupu do funkce využíval jen zřídka a kvůli kterému se mi rapidně zhoršil zrak. V minulosti jsem s technikou prohrával téměř veškeré souboje, čímž netvrdím, že v současné době bývám pravidelným vítězem. Ale to vše je samozřejmě nadsázka. Jinak pravidelně na programu dne bývají schůzky s partnery a občany našeho města, dále pak s vedoucími odboru a úředníky. Pravidelnou činností bývají také obchůzky města a přímá konfrontace s místními obyvateli.“

Na závěr trochu na odlehčení: Vladimír Šuma je i vášnivý rybář. Jak jsi se dostal k tomuto koníčku?

„Od malička jsem trávil svůj prázdninový čas u prarodičů na venkově, kde jsem s partou místních seděl každý den u rybníka a rybaření se stalo tak jako házená mým životním koníčkem. Lovosicemi navíc protéká skvěle zarybněná řeka Labe, kterou jsem měl asi tři minuty chůze od svého bydliště. V Německu jsme spolu s Romanem Bečvářem jezdili rybařit na komerční rybníky, kam byli pravidelně vysazováni pstruzi a naše úlovky jsme také s oblibou pojídali. V současné době každoročně jezdím s partou rybářů z Lovosic lovit ryby do Norska.“

Nějaký tip pro kolegy rybáře na skvělý úlovek?

„Ryby berou na všechno, pokud je člověk potichu a dodržuje základní rybářská pravidla. Člověk se prostě musí chovat jako rybář.“

Nástupce rodu Šumů – syn Marek

Podobnost těch dvou je dost nápadná. Možná kdyby Vladimír Šuma vytáhl nějaké svoje fotografie z dorostenecké kategorie, dal by mi za pravdu. Z jeho syna Marka, pokračovatele házenkářské tradice rodiny Šumů, vyrostl statný chasník. Možná jen škoda, že po otci nakonec nezdědil levou ruku.

Otec je pro Marka každopádně velkým házenkářským vzorem. „Jsem pyšný na to, jakou soutěž hrál a jakých úspěchů dosáhl. Rád bych šel v jeho šlépějích, ale mým prvním cílem samozřejmě je, abych se dokázal dostat do áčka a pravidelně v něm nastupovat,“ říká prvním rokem člen mužského celku Lovcům Marek Šuma.

Jeho postem je levá spojka, na rozdíl od svého táty tedy nedostal do vínku házenkářskou levou ruku. „To mne určitě mrzí, leváků je málo. Škoda, že jsem to po něm nezdědil,“ říká mladý házenkář a na otázku, co patří mezi jeho přednosti odpovídá: „Asi to, že dokážu udržet nervy na uzdě, nic mne jen tak nerozhází, i když adrenalin mi v žilách během zápasu samozřejmě pumpuje. Myslím, že v tomhle směru jsem mnohem klidnější než ostatní.“

A jaký je vlastně jeho otec, který ho několik let trénoval, jako trenér na lavičce? „Jeho přítomnost jsem si užíval, pro mě to byl asi nejlepší trenér, kterého jsem měl. A to jsem měl pocit, že na mne byl přirozeně přísnější, že dostávám větší čočku. S tím jsem ale počítal,“ vzpomíná na vedení svého otce mladší z Šumů.

Asi by se dalo čekat, že odehrané zápasy pak spolu probírají i doma, ale Marek to vyvrací: „Jo, jo, po zápase mi někdy řekne, co bylo špatně a co dobře. Ale zabere to maximálně pět minut, do detailu to určitě nerozebíráme. Že by mi něco vyčítal, to ne, ani mne nemlátí. (smích)“